Národní smrádek

Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.

.

Dědeček vůči podunajské monarchii zahořkl, až když jej zavlekla do nesmyslné války. Když musel jako pěšák slavného plzeňského pětatřicátého pluku střílet na Piavě do italských kluků, viděl v nich bratry. Zpočátku mířil do vzduchu, ale oficír, nějaký aristokratický von šmejd, mu rozbil hubu a pohrozil, že napodruhé ho zastřelí.

.

Já jsem později postupně brala Rakousko-Uhersko na milost, za bolševika se jevilo jako celkem pohodový stát. Měli jsme moře. A mohlo se cestovat po celé Evropě. Kritici režimu se neposílali do jáchymovských dolů, ale do Brixenu. Navíc tady byla taková ta nostalgie, secese, babiččiny hrníčky, zlatý dukát s císařem pánem, sbírka porculánových malovaných dýmek, petrolejová lampa, staré fotografie nádherně oděných dam s klobouky a pánů s poirotovským knírkem, Zachovej nám Hospodine, cimrmanovský kolorit...

.

Před časem jsem se na facebooku dostala do debaty o legionářích a jakýsi snad šlechtic (kdo ví, zda skutečný), obvinil mého dědečka ze zrady monarchie. Nostalgie byla najednou pryč. Dýchla na mne arogance privilegovaných von šmejdů, které můj dědeček nenáviděl.

.

Ale co tehdejší Češi? Právě jsem dočetla pár pěkných detektivek od Jiřího Slavíčka. Ty se odehrávají koncem 19. století v tehdejších Holešovicích. Autor hodně prostoru věnuje tomu, jak vypadala stará Praha, a vůbec koloritu doby, všude důstojní vašnostové, kočí, služky, vojáci, vltavští voraři a policajti s chocholy, Sokol, okrašlovací spolky, velocipedisté, vlastenčení, nedělní promenády v Rudolfových sadech, polední šlofíček na kanapíčku, bábovka s kávičkou, drožky a první Křižíkovy tramvaje. To, že se v Holešovicíh a Bubnech popásaly krávy a kozy, byl jistě bukolický obrázek.

 Nejprve se dostavila stará známá nostalgie, okouzlení tím pozdním biedermeierem, sépiovými obrazy staré Prahy, ale po dočtení jsem měla takový ten upatlaný pocit hrozné provinčnosti, nezralosti a infantility české společnosti. Vždyť v té době už byly namalovány nejslavnější obrazy Paula Gauguina a Van Gogha! Ruský a francouzský román byl na svém vrcholu. V Paříži a v Londýně, ba i v té Vídni to žilo. Mikoláš Aleš stejně jako Karel Purkyně a Vojtěch Hynais byli pro pražské vašnosty neúnosně a pohoršlivě moderní stejně jako řada dalších opravdu dobrých malířů, básníků a spisovatelů. U nás se vychvalovali sedláci za to, že chovají krávy a prasata českého plemene, a konaly se národně uvědomělé výlety na Levý Hradec. V krojích. S prápory. Nadávalo se na Němce a kvetl nablblý, vzteklý antisemitismus. Čeští studenti honili po Praze studenty německé a naopak. Praha byla národnostně rozhádaná, vesnická, sice byla schoná uspořádat velkolepou Jubilejní zemskou výstavu, ale zárověň se omamovala sentimentálním, romantickým, naivním slovanstvím. 

 Čeští poslanci ve Vídni poťouchle blokovali jednání parlamentu, s chutí okopávali říši kotníky. Právem zazlívali císaři, že se nenechal korunovat českým králem (to byla od něj velká politická chyba), ale myslím, že jeho nechuť vůči kverulantům z Čech byla taky pochopitelná. Jen tak tak zachránil Hilsnera před šibenicí. Navzdory rozhádaným poddaným se snažil být panovníkem všech, chránil menšiny a hovořil velmi dobře česky (na rozdíl od našeho současného premiéra). 

Rakousko se pohřbilo samo a nepotřebovalo k tomu ani Masaryka, ani údajné zrádce legionáře, pohřbilo se zbytečnou, krutou a hloupě vedenou válkou, kterou zničilo svůj vlastní starý svět. Větší vinu na válce měli srbští nacionalisté, ano teroristé, ale rakouští politici sarajevskou krizi neustáli. Nacionalismus zničil středoevropské soustátí a konec Rakouska-Uherska vytvořil ve středu Evropy mocenské vakuum. Nespravedlivě narýsovaný mír a následná ekonomická krize opět ve spojení s tupým měšťáckým nacionalismem přivedly k moci Hitlera i Stalina. Český nacionalismus nebyl tak zničující, protože byl především upatlaně sentimentální, maloměšťácký a bezzubý. Ale byl destruktivní dlouhodoběji (nyní je zase v módě). 

Tak si říkám, buďme rádi za otevřený svět a buďme světoví. Praha mě stokrát štve svým hlukem, špínou, chaosem a nabubřelostí, krajně nerada tam jezdím, ale je to apoň velkoměsto, čeští studenti nehoní studenty německé, ani neházejí předměty po profesorovi, který by si dovolil pochybovat o pravosti Rukopisů nebo o průběhu procesu s neznámým Židem. Ta národovecká maloměšťácká zaprděnost byla dusivá a to, co nás dnes na naší zemi štve, má nejspíš kořeny v té české provinčnosti 19. století. Bojím se, že pro některé politiky a jejich voliče to je ideál. Na mne z toho dýchá smrad. Nyní máme opět moře, můžeme cestovat a disidenti nejsou posíláni na uran. Navíc žijeme v míru, prosperitě a svobodě. Važme si toho a nevolme hloupé vašnosty ani nařvané von šmejdy.

 -