Cesta do Damašku 14 – Svatý Pavel a sopka

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Památník svatého Pavla v Damašku

Odlétali jsme do Sýrie v květnu roku 2010 krátce potom, co se zase mohlo létat. Vzdušný prostor byl totiž uzavřený kvůli výbuchu sopky pod islandským ledovcem Eyjafjallajökull a panovaly značné obavy, že se může opět uzavřít, což by nám zkomplikovalo návrat. Jeden den jsem dostala zprávu, že jižní Evropa opět uzavírá letiště a že je dokonce uzavřený vzdušný prostor v jižních Čechách. Už jsme si fantazírovali, jak jedeme dva dny autobusem přes Turecko, jak poznáváme báječné nové kraje a jak na nás marně čekají studenti doma.

V ten den jsme šli s kolegou archeologem opět ulicemi starého Damašku, fotili jsme domy a lidi, až jsme došli na decumanus na dohled od římské brány. Zaujala mne vyřezávaná dřevěná nástavba na jednom z domů a ptala jsem se na cosi kolegy. Naši češtinu zaznamenal starší perfektně oblečený pán sedící na lavičce v římském sloupořadí pod olivami, otočil se a hlasitě zavolal: „Where are you from?“ Bylo to vlastně nezvyklé, protože navzdory všeobecnému mínění Syřané angličtinu příliš neovládají a nepouštějí se do ní, pokud to není nezbytně nutné.

Pán elegantně, ale naléhavě pokynul rukou, abychom si přisedli, a představil se. Jmenuje se Maurice, je křesťan a bydlí o pár ulic dál, v ulici, kde svatý Pavel spadl na zem a prorocké vidění mu změnilo celý život. Z vášnivého pronásledovatele křesťanů se stal jedním z nejhorlivějších šiřitelů nové víry. Maurice prý poznal češtinu, ano zná Československo, moc smutné s Alexandrem Dubčekem to prý bylo, jak zemřel při havárii na silnici. Pohovořili jsme o Československu, Čechách a politice všeobecně, o Damašku – to místo Pavlova obrácení prostě “musíme vidět,” ale také o sopce. Pan Maurice je sice v důchodu, ale byl dispečerem letového provozu a dění ve vzduchu i na letištích sleduje. „Praha zatím přijímá,“ informoval nás s vědoucím pokývnutím hlavy. „Ale kdyby se to do vašeho odletu zhoršilo a Praha by se uzavřela, obraťte se na tohoto člověka, je to můj přítel.“ A pan Maurice nám dal vizitku nějakého významného činitele damašského letiště. „Postará se o vás do odletu.“

Kultivovaný pan Maurice se s námi rozloučil opětovaným odkazem na místo, kde svatý Pavel spatřil Ježíše. Zašli jsme k římské bráně a pak podle Mauricovy rady do křesťanské čtvrti do té slavné ulice. Křesťanská čtvrť je výstavná a všude je znát zájem turistů – galerie, obchody se suvenýry a západními potravinami, ikony, růžence a tak podobně. Kostely orientální a restaurace v evropském stylu. Zašli jsme na čaj, spíše ze žízně než ze zvědavosti na prostředí, restaurace byla nesyrsky nevlídná, nad stolem svítila velká televizní obrazovka, výzdoba byla evropská a dostali jsme velmi drahý čaj – v pytlíku. Bylo to smutné, jako by nás Damašek už vyvrhoval někam, kde lidé neumějí servírovat pití a kde řvou televizní reklamy.

Naštěstí ulice před restaurací žila svým vlastním životem, i zdejší křesťané jsou pohostinní, veselí a stejně jako ostatní Syřané tolerantní. Ulevilo se mi, když jsem na fasádách opět uviděla změť kabelů, když se objevily bizarní architektonické variace (například dům dvacet metrů dlouhý a metr široký), rozbité dřevěné a vepřovicové nástavby a obchůdky s kořením a cukrovinkami. Ještě jsme měli nějaký ten den před sebou a nová dobrodružství možná za nejbližším rohem. A pokud zase zasoptí islandská sopka… kdoví?

——

Foto autorka

1. - 2. Decumanus

3. Pan Maurice

4. Křesťanská čtvrť

5. Žerty šíleného architekta (čtenáři Pratchetta dobře znají Zatraceného Hlupce Johnsona)

———————–