Cesta do Damašku 4 – Království žen

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Dámy ve starém Damašku

Už před cestou jsem si slibovala, že si v Sýrii nejen duševně odpočinu, ale že se také trochu zaměřím na sebe samotnou, že zkrátka minimálně popřemýšlím o změně účesu. Návštěva kadeřnictví v takové zemi, kde má kosmetika prastarou tradici, se jevila jako dobrý nápad.

Jednoho dne v Zabadani jsem se svěřila Issovi se svým přáním. Odvedl mne tedy k místnímu holiči se slovy, že to není žádný problém. Již na první pohled bylo jasné, že to není ten pravý nápad, pán se upřímně zděsil a již před překladem jeho omluv mi bylo jasné, že si netroufá na dámský účes. V islámské společnoti ostatně slušné ženy své vlasy ani neodkrývají, i když například křesťanky a cizinky chodí odhalené a pan holič tedy již ženské vlasy bezesporu v životě mnohokrát viděl, a to nejen u své maminky, sester, manželky a dcer. Doporučil nám ale dámské kadeřnictví hned vedle.

Ono “hned vedle” byla výkladní skříň důkladně zahalená nenápadným závěsem, takže nic nenasvědčovalo, že je zde dámský salón, nebo že zde je vůbec cokoliv. Po odhrnutí závěsu se objevila skleněná výplň polepená několika barevnými obrázky ošperkovaných krasavic se zakrytými vlasy. Za sklem visel další závěs. Issa zaklepal, zevnitř se ozval smích a vzrušené šeptání, pak otevřela majitelka a ve dveřích si nechala vysvětlit, o co jde. Uvedla mne dovnitř za oba závěsy, ty důkladně zatáhla a sňala si z hlavy šátek. Měla krásné pevné vlasy pečlivě upravené a přitónované přírodní henou. V tomto salónu nesměl být přítomen žádný muž a asi to zde žádný muž dosud nikdy neviděl. Intimita ženského světa byla kouzelná a bezpodmínečná.

Ze všech koutů kadeřnictví i z patra se seběhlo asi šest nebo sedm děvčat, smály se, hihňaly a okukovaly mne, ty odvážnější si sáhly i na mé vlasy. Zamála jsem s také, tím se prolomily ledy a jedna z dívek se mne anglicky zeptala, jak se jmenuju. Představila jsem se a děvčata si několikrát opakovala mé jméno. Mé další pokusy o konverzaci narazily na fakt, že angličtina děvčat končila u výrazů „How do you do“ a „What is your name.“ Ale rukama jsme se domluvily dost snadno, naznačila jsem prsty stříhání a délku, paní popadla hřeben a rozčísla mé již značně uprášené vlasy a posunkem se zeptala, jak to má ustřihnout. Opět jsem ukázala o kolik. Vzala mne za ruku, odvedla k umyvadlu a důkladně mi umyla vlasy. Bylo to velmi příjemné, její prsty masírovaly moji unavenou hlavu a bylinkový šampón voněl heřmánkem a hřebíčkem. Stále nás doprovázel ten zástup dívek, které vše hlasitě a se smíchem komentovaly.

Pak mne paní opět usadila do křesla před obyčejný dřevěný stolek, popadla kartáč a brutálně mi začala vlasy prohrabávat, rozčesávat a drásat, žádné takové to letmé dotýkání jako u nás, pak začaly cvakat obyčejné nůžky, žádné ty složité seřezávače a nástroje, a mne se skoro zastvilo srdce při pohledu na padající dlouhé prstýnky tmavých vlasů. Měla jsem obavy, že budu na ježka, nebo že přijdu o část ucha. „No co,“ utěšovala jsem se, „snad to do zimního semestru doroste. Přinejhorším konvertuju na islám a budu nosit šátek.“

S fénem se paní také moc nemazala, občas mě ťukla hranou fénu do lebky, žhavý vzduch mi málem spálil hlavu a hřeben tahal rychle a neúprosně. Vše se odbylo za pár minut. Pak mě zahalila vůně damašské růže tak silná, že jsem se rozkašlala, dívky se smály a paní mi přilila na hlavu jasmín, až jsem se začala dusit. Se slzícíma očima jsem pohlédla do zrcadla a – bylo to pěkné. Vtom zaklepal zvenku Issa. Děvčata se smíchem nahodila šátky a paní opět cudně zakrytá vykoukla a odbyla přítele, že už to bude. Opravdu, celá procedura trvala asi čtvrt hodiny a účes byl moc pěkný. Vyšla jsem ven sledována obdivnými pohledy a zahalená vůní arabské zahrady v plném květu. Ta jediná mi dělala starost, okázale ohlašovala můj příchod půl kilometru dopředu.

Odpoledne jsme byli na návštěvě u jedněch z mnoha Issových tetiček. Chvíli mne hodnotily, komentovaly změnu a pak jedna ke druhé cosi říkala. Bylo mi to ochotně přeloženo: Prý mi to sluší a prý teď vypadám jako jedna z nich, jako Féničanka od pobřeží a ne jako paní z Evropy. Myslím, že to od těch dam byla největší možná pochvala. Když ta brutální vůně Tisíce a jedné noci konečně odvanula, zůstal mi skutečně pěkný a moderní účes.

——————————

Foto autorka:

Dámy na nákupech poblíž našeho bytu ve starém Damašku

Překrásné kávové konvice v domě hositele

———————————————————–