Anežka Hrůzová nemá v hrobě klid. Když není maso, vaří se z vody. Když jsme neschopní, pomlouváme schopné. Když neslouží mozek, poslouží svaly. Když dojdou argumenty, vymyslí se. Když není pravda, nastoupí demagogie. Když nemáme viníka, vytáhneme pře sto let starý kriminální případ a označíme vrahy. Kdyby to nebylo tak stupidní, bylo by to smutné. Někdy si říkám, zda to ti naši nacisté nemyslí všechno jenom jako nejapnou recesi a zda my jim na to hloupě nenalítáváme, když to bereme vážně.
Ale i kdyby to jejich vypečení šéfovi jako recesi mysleli, není to méně nebezpečné, protože řadoví hajlovači slabšího ducha žádnou jemnou ironii a happening nechápou. Roní krokodýlí slzy nad zavražděnou křesťanskou dívkou, kterou podřezali zlí Židé v lesíku u Polné. Dávno mrtvý kriminální případ, tehdy špatně vyšetřený, diletantsky zamlžený, vedl k zmanipulovanému soudnímu procesu, v němž rozhodovaly spíše kariérní zájmy a maloměšťácké předsudky než spravedlnost.
Řeklo by se: takových zpackaných soudních případů už v dějinách bylo! Nebýt vystoupení Tomáše G. Masaryka a několika dalších rozumných lidí, nevěděl by dnes už nikdo o této špinavé historii zastydlého antisemitismu, k němuž se propůjčili novináři, četníci, lékaři, žalobce a soudce. Zcela nevýznamný Leopold Hilsner vešel do dějin jako symbol a z jeho procesu se stala aféra odhalující ostudné hlubiny české malosti v době, kdy čeští vlastenci již pomalu, ale odhodlaně a sebevědomě sahali po vysokých vědeckých, kulturních a politických cílech.
Dnes, na počátku 21. století se k této temné skvrně českých dějin hrdě hlásí několik takzvaných vlastenců, kteří se domnívají, že resuscitací rituální pověry nějak významně povznesou český národ. Naštěstí je tato dávná aféra českému národu úplně ukradená. Jenže ostuda je ostuda. Počítačovou montáží přimalovaná židovská hvězda na kabátě prezidenta Masaryka není vtipná. Malé dušičky nesnesou pomyšlení, že je někdo převyšuje ve všech směrech. Blbosti šířené na internetu zasahují přece jen dost lidí, touha po senzaci a mírně dekadentní zájem o podříznutou oběť vraždy mohou přilákat zájem povrchních konzumentů všelijakých černých kronik, labilních individuí, fanatiků teorie spiknutí a lovců všemožných senzací.
Ani bych se nedivila, kdyby mezi těmi sentimentálně se dojímajícími konzumenty nacistických žvástů byli i takoví výtečníci, kteří by sami rádi nějakou tu dívku podřízli, ale nemají na to odvahu, proto si raději prohlížejí detaily dobových vyobrazení. Lidská povaha má všelijaké zákruty. Ve většině civilizovaných společností jsou lháři, pomlouvači, zvrhlíci a všelijací úchylkové buď léčeni, nebo žijí kdesi na okraji, mohou vzbuzovat lítost, ale nikdy nebudí respekt. Doufám, že i naši náckové se řadí do této kategorie lidí bez obecného respektu. Svými opakovanými paranoickými bláboly dokazují, že jejich ideologie je víc než cokoli jiného psychiatrická diagnóza. Kdyby jim společnost přiznala byť jen stín respektu, zřekla by se samotné civilizace, kdyby jim Češi přiznali vážnost, sami by se vyloučili z rodiny moderních, vzdělaných a kulturních národů.
Anežka Hrůzová šla kdysi kolem lesíka Březina a potkala svého vraha. Smutná historie, pro rodinu jistě traumatizující po další desetiletí. Jak vnímali pozůstalí hyenismus novinářů i státních zaměstnanců, kteří dovolili, aby se v zájmu vyvolání nenávisti vůči údajnému vrahovi objevovaly obrázky mrtvé, polonahé a zohavené dívky v tisku a na pohlednicích? Jakou pietu prokazují dnešní náckové Anežce, když tyto morbidní obrázky opět ukazují na svých internetových stránkách? Jde jim opravdu o pietu? Ale kdeže. Jde jim o nenávist. Ale ke komu, vždyť je už dávno mrtev nejen prezident Masaryk, obhájce, žalobce, soudce, Leopold Hilsner, ale i nikdy nevypátraný pravý vrah Anežky Hrůzové?
Samozřejmě, že nejde o Anežku, jde o znovuoživení stupidní rituální pověry, o vyvolání nenávisti vůči Židům, o kariérismus neonacistických ideologů, kteří se pokoušejí vytřískat politický kapitál z lidské hlouposti, ale jde také o trapnou ostudu, kterou takové bláboly vrhají na český národ. Je smutné, že k nečistým a vulgárním cílům se tito malí führerové neštítí využít utrpení jak samotné oběti, tak jejích blízkých, ukazuje to na jejich pokrytectví, citovou i mravní otrlost a na skutečnou povahu jejich zájmů.
