.
Dědeček vůči podunajské monarchii zahořkl, až když jej zavlekla do nesmyslné války. Když musel jako pěšák slavného plzeňského pětatřicátého pluku střílet na Piavě do italských kluků, viděl v nich bratry. Zpočátku mířil do vzduchu, ale oficír, nějaký aristokratický von šmejd, mu rozbil hubu a pohrozil, že napodruhé ho zastřelí.
.
Já jsem později postupně brala Rakousko-Uhersko na milost, za bolševika se jevilo jako celkem pohodový stát. Měli jsme moře. A mohlo se cestovat po celé Evropě. Kritici režimu se neposílali do jáchymovských dolů, ale do Brixenu. Navíc tady byla taková ta nostalgie, secese, babiččiny hrníčky, zlatý dukát s císařem pánem, sbírka porculánových malovaných dýmek, petrolejová lampa, staré fotografie nádherně oděných dam s klobouky a pánů s poirotovským knírkem, Zachovej nám Hospodine, cimrmanovský kolorit...
.
Před časem jsem se na facebooku dostala do debaty o legionářích a jakýsi snad šlechtic (kdo ví, zda skutečný), obvinil mého dědečka ze zrady monarchie. Nostalgie byla najednou pryč. Dýchla na mne arogance privilegovaných von šmejdů, které můj dědeček nenáviděl..
Ale co tehdejší Češi? Právě jsem dočetla pár pěkných detektivek od Jiřího Slavíčka. Ty se odehrávají koncem 19. století v tehdejších Holešovicích. Autor hodně prostoru věnuje tomu, jak vypadala stará Praha, a vůbec koloritu doby, všude důstojní vašnostové, kočí, služky, vojáci, vltavští voraři a policajti s chocholy, Sokol, okrašlovací spolky, velocipedisté, vlastenčení, nedělní promenády v Rudolfových sadech, polední šlofíček na kanapíčku, bábovka s kávičkou, drožky a první Křižíkovy tramvaje. To, že se v Holešovicíh a Bubnech popásaly krávy a kozy, byl jistě bukolický obrázek.Nejprve se dostavila stará známá nostalgie, okouzlení tím pozdním biedermeierem, sépiovými obrazy staré Prahy, ale po dočtení jsem měla takový ten upatlaný pocit hrozné provinčnosti, nezralosti a infantility české společnosti. Vždyť v té době už byly namalovány nejslavnější obrazy Paula Gauguina a Van Gogha! Ruský a francouzský román byl na svém vrcholu. V Paříži a v Londýně, ba i v té Vídni to žilo. Mikoláš Aleš stejně jako Karel Purkyně a Vojtěch Hynais byli pro pražské vašnosty neúnosně a pohoršlivě moderní stejně jako řada dalších opravdu dobrých malířů, básníků a spisovatelů. U nás se vychvalovali sedláci za to, že chovají krávy a prasata českého plemene, a konaly se národně uvědomělé výlety na Levý Hradec. V krojích. S prápory. Nadávalo se na Němce a kvetl nablblý, vzteklý antisemitismus. Čeští studenti honili po Praze studenty německé a naopak. Praha byla národnostně rozhádaná, vesnická, sice byla schoná uspořádat velkolepou Jubilejní zemskou výstavu, ale zárověň se omamovala sentimentálním, romantickým, naivním slovanstvím.
Čeští poslanci ve Vídni poťouchle blokovali jednání parlamentu, s chutí okopávali říši kotníky. Právem zazlívali císaři, že se nenechal korunovat českým králem (to byla od něj velká politická chyba), ale myslím, že jeho nechuť vůči kverulantům z Čech byla taky pochopitelná. Jen tak tak zachránil Hilsnera před šibenicí. Navzdory rozhádaným poddaným se snažil být panovníkem všech, chránil menšiny a hovořil velmi dobře česky (na rozdíl od našeho současného premiéra).
Rakousko se pohřbilo samo a nepotřebovalo k tomu ani Masaryka, ani údajné zrádce legionáře, pohřbilo se zbytečnou, krutou a hloupě vedenou válkou, kterou zničilo svůj vlastní starý svět. Větší vinu na válce měli srbští nacionalisté, ano teroristé, ale rakouští politici sarajevskou krizi neustáli. Nacionalismus zničil středoevropské soustátí a konec Rakouska-Uherska vytvořil ve středu Evropy mocenské vakuum. Nespravedlivě narýsovaný mír a následná ekonomická krize opět ve spojení s tupým měšťáckým nacionalismem přivedly k moci Hitlera i Stalina. Český nacionalismus nebyl tak zničující, protože byl především upatlaně sentimentální, maloměšťácký a bezzubý. Ale byl destruktivní dlouhodoběji (nyní je zase v módě).
Tak si říkám, buďme rádi za otevřený svět a buďme světoví. Praha mě stokrát štve svým hlukem, špínou, chaosem a nabubřelostí, krajně nerada tam jezdím, ale je to apoň velkoměsto, čeští studenti nehoní studenty německé, ani neházejí předměty po profesorovi, který by si dovolil pochybovat o pravosti Rukopisů nebo o průběhu procesu s neznámým Židem. Ta národovecká maloměšťácká zaprděnost byla dusivá a to, co nás dnes na naší zemi štve, má nejspíš kořeny v té české provinčnosti 19. století. Bojím se, že pro některé politiky a jejich voliče to je ideál. Na mne z toho dýchá smrad. Nyní máme opět moře, můžeme cestovat a disidenti nejsou posíláni na uran. Navíc žijeme v míru, prosperitě a svobodě. Važme si toho a nevolme hloupé vašnosty ani nařvané von šmejdy.
-