Nepochybuji o tom, že je inženýr Miloš Zeman těžce nemocný. Na tom nic nezmění pohádky o tom, jak šla cukrovka na vandr, a o panické prostatě junáckého Adonise, ani hysterická reakce na neověřenou zprávu pana Svatopluka Bartíka.
Není správné radovat se z nemocí a zřejmě blízké smrti člověka Miloše Zemana, byť odchod, jakýkoliv odchod, snad nejhoršího z našich prezidentů může zemi značně pomoci a může oslabit proruskou kliku, vazby na mafiánské struktury i příval hulvátství, lží a cynismu. A tak ti slušnější ze Zemanových oponentů vyjadřují zděšení nad cynickými vtípky a poznámkami na jeho zdravotní stav a neskrývají soucit s tou lidskou troskou.
Přiznávám, že mi je lidská účast sympatická. Před smrtí jsme si rovni, i mafiánské monstrum budí přirozený lidský soucit a pokoru, pokud odchází na druhý břeh. To je vrozená reakce lidské bytosti, pokud již zcela nepotlačila svou lidskost a nestala se zrůdou. Dobrá, buďme pokorní a zachovejme určitou míru decentnosti, byť při veškeré kritice a při důrazném varování ve věcech a rozhodnutích politických.
Ale za úvahu stojí ještě jedna věc: proč nás dojímá právě pan inženýr Zeman a nikoliv desítky a stovky staříků a stařenek, ale i mladých smrtelně nemocných lidí, otců od rodin, maminek s nevyléčitelnými nemocemi a smrtelnými úrazy a dětí umírajících v nemocnicích právě v těchto dnech? Inu, nevidíme je. Nevidíme umírajícího bezdomovce, který někde dodýchává na chladném asfaltu špinavého podjezdu, bez pomoci, bez lidského slova. Nevidíme stařenku nebo dítě skonávající v bílé anonymitě nemocnice, nevidíme staříka umírajícího o samotě v chladném bytě. A to ani nemluvím o stovkách umírajících na bojištích nebo v bombardovaných městech.
Pravda je, že pan inženýr Zeman je i ve své nemoci privilegován. Sice je očividně zneužíván svou kamarilou, která jej vodí jako medvěda a do poslední chvíle využívá svých prebend, ale na druhé straně si to tento požívačný a ješitný pacient bohatýrsky užívá. Do poslední chvíle “kraluje” pode své poťouchlé vůle, uráží, lže, ponižuje a vyhrožuje. Užívá si své obžerství, opájí se v auře lichotek a užívá nejkvalitnější lékařskou i lidskou péči, jakou si nemůže dopřát nikdo z nás. Neleží někde opuštěný, je neustále obklopen pochlebovači, zmocňuje se světa a jeho pochybné slávy mezi mocnými, vlivnými, zábavnými soudruhy do poslední chvíle.
Cestuje a popíjí, veselí se a jako pověstný Sardanapal strhává s sebou do nicoty celou zemi, aby ukojil svou nenávist a touhu po pomstě za kdysi uraženou ješitnost. Lítost nad ním je vyvolána kamerami, které detailně snímají jeho chátrání, jeho podivně neživé oči, propadlé tváře, povislé rty. Nelitujeme ubožáky, na které se oko kamery neobrátilo za jejich života a ani ve smrti. Jsou nám v podstatě lhostejní. Odcházení inženýra Zemana je privilegované a je to mediální spektákl. Ano, vzbuzuje lítost, když se potácí a blekotá. Snad bychom však měli občas pomyslet také na ty neznámé, kteří pro objektivy nejsou tak zajímaví.
Eugene Delacroix: Sardanapalova smrt, olej na plátně, 3.92 x 4.96m (Muzeum Louvre, Paříž)
----------------------------
