Nízké povahy i dnes napadají Masaryka stejně jako kdysi

14. září 1937 zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Byl po mnoho let respektován demokraticky smýšlejícími lidmi nejen ve své vlasti, ale v celém světě.

Stejnou měrou, jakou byl ctěn, byl napadán a nenáviděn stoupenci všech totalitních ideologií, nepřáteli svobody a slušnosti. Byl napadán tradicionalistickými katolíky, fašisty, nacisty i komunisty. V dobách nesvobody se ovšem pro svobodomyslné lidi stal jakousi šifrou, ikonou slušnosti a demokracie. Čím více byl jeho odkaz násilně mazán z kolektivní paměti, s tím větší pietou byl uchováván. Nesporný význam prvního československého prezidenta jej předurčil ke schematizaci jak u jeho nepřátel, tak u jeho obdivovatelů. Masarykovy lidské vlastnosti byly překryty idealizací a resentimenty, ideologickými nálepkami, mýty, legendami a pomluvami.

Navzdory tomu, že od roku 1989 je možné zcela svobodně zveřejňovat jakákoliv historická fakta z dějin první republiky i z Masarykova života, určitá míra ideologizace přetrvává. Platí to nejen pro přirozenou rehabilitaci prezidentova odkazu, ale rovněž pro denunciace z řad těch, kdo vědomě navazují na antidemokratické skupiny v české společnosti. Kromě jiných obvinění spojovaných s komunisty tradovanou údajnou Masarykovou „střelbou do dělníků“ nebo s romantickými panslavisty oživujícími spor o Rukopisy, nejvýraznější protimasarykovské tažení  dnes probíhá v propagandě antisemitů. Stejně jako na přelomu 19. a 20. století i dnes tyto osoby vzrušuje Masarykovo angažmá v Hilsnerově aféře.

Profesor Tomáš Masaryk se začal kauzou obviněného Leopolda Hilsnera zabývat v září 1899 na podnět svého bývalého studenta Sigmunda Münzera. Masaryk odmítl pověry o židovských rituálních vraždách. Tyto pověry měly koncem 19. století mnohdy zastání i mezi vzdělanci, například je obhajoval profesor pražské německé univerzity, poslanec vídeňské Říšské rady a pražský kanovník August Rohling. Masaryk vydal brožuru nazvanou Nutnost revidovati process Polenský, kde věcně a logicky vyvracel pověru o židovské rituální vraždě. Proti Masarykovi se bezprostředně zdvihl vášnivý a vulgární odpor médií a dokonce i studentů.

Po Listopadu ´89 se společnost vyrovnávala s bouřlivými změnami, které ji podobně jako vznik Československa v roce 1918 rozdělily na různé frakce. Na jedné straně stanuli ti, kdo se radovali z nabyté svobody a dokázali se tak či onak vyrovnat s novými výzvami. Na druhé straně stáli ti, kdo se začali cítit jako poražení. Mezi nimi se zformovaly různé skupiny, analogické s Masarykovou érou. Takovou skupinou byli nejen komunisté, ale také neonacisté, ultrakatolíci, šovinisté navazující na fašistické dědictví  a  lidé z nějakých důvodů nespokojení s polistopadovou politikou. Již velmi brzy po převratu se také objevily antisemitské texty a konspirační teorie vysvětlující události roku 1989 rozsáhlým židovským spiknutím. Miroslav Dolejší vydal na pokračování ve dnech 24. až 26. října 1990 ve středočeském Expresu svou Analýzu 17. listopadu. Článek získal velkou popularitu mezi stoupenci konspiračních teorií a ovšem mezi novodobými českými antisemity. Brzy se text objevil na internetu, kde je postupně doplňován a aktualizován podle momentální politické situace. Podstatou Analýzy je tvrzení, že protikomunistická opozice, zejména Charta 77, porevoluční elity a vůbec dění v Československu spočívají pevně v židovských rukou a jsou řízeny Izraelem.

Zdrojem novodobého antisemitismu byl Týdeník Politika s tehdejšími editory, členy  Československé strany lidové, Josefem Tomášem a Jaroslavem Voříškem. Jaroslav Voříšek, překladatel mnoha antisemitských publikací, je zastáncem pověry o rituální vraždě a například v článku Hanebná blasfémie publikovaném na Altermédiích kritizuje biskupův zákaz kultu údajné oběti židovské rituální vraždy Andrýska z Rinnu. Na dědictví Týdeníku Politika navazují stránky Spiknutí proti Církvi a lidstvu. Jaroslav Voříšek píše, že tento web „tematicky navazuje na Týdeník Politika, který byl u nás v roce 1992 židovskou mocí zlikvidován.“ Zde se objevují výhradně antisemitské texty, mezi nimiž nalezneme tituly týkající se obhajoby rituální pověry a rovněž texty věnované Masarykovi. Vyšel zde článek českého fašistického autora Josefa Rozsévače píšícího pod pseudonymem Jan Rys: Hilsneriáda a TGM - Ke čtyřicátému výročí vražd polenských. Autor píšící pod jménem Dr. Jan Příhoda v září 1991 zveřejnil v Týdeníku Politika svůj článek nazvaný Masaryk – Studie vyvolencovy krycí legendy. Zde autor snáší argumenty pro rozšířenou fámu, že Tomáš Masaryk byl tajný Žid. Editor z webu Spiknutí proti Církvi a lidstvu uvádí spis slovy:

„Studie vyvolencovy krycí legendy“ Dr. Jana Příhody je drobným, ale významným příspěvkem k odhalení hluboce zakořeněného mýtu o Masarykovi, systematicky vytvářeným převážně židovským tiskem i silně judaizovaným školstvím první republiky, a na níž do jisté míry postavil svou „legitimitu“ i nový režim po listopadu 1989. Z Masarykovy protičeské, protikřesťanské, zato horlivě probolševické činnosti v zájmu židovských cílů zde autor velice mnohé jen naznačil nebo zcela pominul, což je při daném rozsahu jeho studie pochopitelné. Podstatně důkladnější poučení je ve výše zmíněném a často citovaném základním díle prof. Jana Vrzalíka „T. G. Masaryk“, které bohužel dodnes zůstává v rukopise. Ve věci polenské rituální vraždy je nejlepším pramenem kniha Jana Ryse „Hilsneriáda a T. G. M.“, stejně jako ohledně sporného Masarykova členství v zednářstvu.“ V této studii autor podsouvá Masarykovi, že jakožto Žid s motivem rituální vraždy skrytě souhlasil, ale chtěl svrhnoul vinu na nežidy, usiloval o vlastní publicitu atd.

Novodobí ultrakonzervativní katolíci navázali plynule na ideologii svých předchůdců. Někteří kritizují Masarykovo republikánské přesvědčení, jiní jeho humanismus, údajné prožidovské zájmy a pod. Radomír Malý a další odsuzují jeho kritický vztah k římskokatolické církvi.

Proti Masarykovi se antidemokraté vymezují například jeho srovnáváním s jimi nenáviděným Václavem Havlem. Odpor proti oběma demokratickým představitelům státu můžeme dokumentovat například u mladých komunistů na jejich webu Komsomol.cz, kde Petr Kračmar publikoval pamflet: Kult osobnosti Václava Havla aneb Masaryk už vyšel z módy.

Existují webové stránky věnované přímo polenským událostem nazvané Anežka Hrůzová. Věnováno všem obětem judaismu. V hlavičce stránek je obrázek šklebícího se židovského vraha ve chvíli, kdy přikládá nůž k hrdlu své oběti. Autoři se představují: „Tento blog ať slouží jako memento doby, kdy se v naší společnosti odehrávaly hrůzné činy a násilnosti spojené s náboženskou brutalitou! Rituální židovská vražda byl pojem velmi častý, který naplňoval naše předky odporem proti jeho vykonavatelům a jejich poklonkům. Připomínáme jeden z nejznámějších činů, na kterém si přiživilo svou politickou kariéru mnoho malých hvězdiček, které později ovládaly naše malé nebe. Tento web ať slouží jako pieta všem, kteří padli rukou židovského vraha!“ Tyto stránky jsou archivem textů vztahujícím se k Hilsnerově kauze a k polemice s Masarykem. Opět zde nalézáme text Hellmuta Schramma, Rysův pamflet, nebo článek Milady Hamerníkové, také článek Petera Bielika: Jak T.G.M. pravdu nemluvil atd. Mezi autory je také Johann van Leers, ideolog Třetí říše, bojovník u Waffen-SS a fanatický antisemita, který po válce konvertoval k islámu a přijal jméno Omar Amin. Nenáviděl jak židovství, tak křesťanství.

Otázce židovské rituální vraždy se věnují autoři na webu Národní sjednocení, kde je pravidelně aktualizována „Knihovna“ s množstvím antisemitských spisů. Mezi redaktory webu působí bývalý člen Dělnické strany Ladislav Malý. K masarykovskému výročí 7. března 2010 publikoval text Jaroslava Lhotky nazvaný: Když matriky promluvily o Tomáši Masarykovi.

Okolo 110. výročí polenské tragédie zájem o téma hilsneriády kulminoval i mezi českými neonacisty. Ti uskutečnili několik pietních shromáždění u místa nálezu oběti v Polné a na internetu vydali různé apely a vzpomínky s protižidovskými výpady. Ve stejné době vydal Ladislav Malý na webu Národní sjednocení svůj patetický článek nazvaný Panna a mučednice.

Nelze opominout zneužití tématu hilsneriády v současném politickém životě. Když se na jaře roku 2011 veřejnost dozvěděla, že se má stát náměstkem ministra školství Ladislav Bátora, začala reagovat negativně. Tento člověk budil značné rozpaky svými vulgárními výpady, arogancí, nesnášenlivostí i podezřelými aktivitami. Bátora kandidoval za fašizující Národní stranu a účastnil se jako posluchač i jako řečník soukromých antisemitských přednášek, kde vystupoval po boku nejznámějších neonacistů. Veřejně vychválil antisemitský spis  předválečného antisemity pátera Rudolfa Vrby. Když vyšly najevo podrobnosti o Bátorových aktivitách a když Bátora posléze již jako úředník ministerstva v srpnu 2011 napadal nejen účastníky Prague Pride, ale se svým protestem kontaktoval i zahraniční ambasády, tlak na jeho odvolání vrcholil. Tuto kampaň veřejnosti odsoudil Václav Klaus a aktivitu veřejnosti nazval „malou českou hilsneriádou“.

Zvláště aktivním propagátorem českého antisemitismu je Adam Benjamín Bartoš. Při příležitosti 75. výročí Masarykova skonu vydal Bartoš hned několik textů. Na stránkách českých monarchistů se objevil jeho článek nadepsaný T. G. Masaryk si liboval v boření toho, co bylo národu drahé. Stejně jako Havel přisluhoval cizím zájmům. 16. září 2012 vyšel pod názvem Legenda o TGM. K výročí Masarykovy smrti identický text na Bartošem redigovaném portále Freeglobe.cz a vzápětí znovu na Bartošově osobním webu. 28. října 2012 vydal Bartoš text nazvaný Svobodný zednář T.G. Masaryk. Vzápětí se rozmáchl k první části plánované rozsáhlé studie s názvem Obřezaná republika. T. G. Masaryk a Židé s podtitulem Židovská stopa v moderních českých dějinách. O vztahu Židů k českému státu a jejich vlivu na politiku, kulturu a hospodářství.

Tento text nadšeně převzaly neonacistické portály Svobodný odpor a Vzdělávací institut. Bartoš se zde navazuje na propagandu týkající se Masarykova vztahu k židovství. Ústřední místo zaujímají spekulace o Masarykově tajném židovském původu. Slídění autora neušla ani paní Charlotta Garrigue. Autor nekriticky těží z nesolidních zdrojů, jakými je Zdeněk Nejedlý, jehož neznalost reálií lze zjistit i z nemnoha užitých citátů, např. o užívání tefilin, z pamfletu Jana Příhody, nebo z tendenčních pramenů období Druhé republiky. Mimo obecná a již dříve známá tvrzení se Bartoš zabývá například i spekulacemi o Masarykově vztahu k sionistům, zednářům i k okultismu. Věnuje zde hodně prostoru hilsneriádě. Bartošova studie, která zahrnuje 83 stran textu včetně bibliografie a 17 stran obrazové přílohy bez uvedení zdrojů, opakuje známé floskule a pomocí rozsáhlého, i když co se týká kvality různorodého, poznámkového aparátu usiluje o zdání odbornosti. Bartoš nepřekročil svůj stín, celý text lze číst jako autorovu snahu dodat svému obsedantnímu zaujetí židovstvím iluzi vědecké práce. K tématu TGM se Bartoš vrátil ještě v polemickém článku nazvaném Zanechme moralizování. TGM taky uplácel. Pod pádnějším titulkem T. G. Masaryk a Edvard Beneš byli stejní zkorumpovaní gauneři  jako někteří dnešní politici recykloval tento svůj text 10. července 2013 znovu v Euportálu.cz.

Osudy živého Masaryka byly dramatické. Zajímavé jsou však i jeho osudy posmrtné. Jeho osobnost je zahalena spory, polemikami, emocemi a záhadami. Zajisté není žádoucí posilovat nepravdivý idealizovaný obraz „Tatíčka Osvoboditele“, nicméně prudkost útoků, které míří na prvního prezidenta i po stu letech, svědčí o mimořádně silné osobnosti, která dokázala zasáhnout zastánce nepravdivých a nenávistných ideologií na citlivém místě. Tyto útoky také však ukazují na neproměnnost a setrvačnost projevů lidské malosti. Interpretace Masarykových sporů v současné době stejně jako v dobách své kulminace koncem 19. století rozdělují společnost a působí jako katalyzátor hledání pravdy a slušnosti. Sám Masaryk přikládal Hilsnerově aféře širší význam, když napsal nadčasová slova: „Antisemité jsou slepým nástrojem klerikalismu, usilujícího o duchovní slepotu, klerikalismu ubíjejícího ducha. Žid se to jmenuje, ale ve skutečnosti je to moderní věda a filosofie, moderní svobodné myšlení. A této skutečné duchovní vraždě česká inteligence sloužit chce pověrou vraždy rituální?“ Jestliže tato slova zní aktuálně i na počátku 21. století, můžeme shledat, že myšlení vlastní Masarykovi je odpovědí i na současné krize.

--------