Hlava 22 českého vysokého školství
Na jedné straně akreditační komise tlačí na vyšší počet docentů a profesorů, kteří jediní mohou garantovat obory, na druhé straně je zde citelná tendence, aby samy vysoké školy neumožnily profesní růst svých zaměstnanců.
Je to záměrně zacyklený problém, který již nyní vede k rozkladu vysokého školství. Převážně humanitní obory leckde drží několik přestárlých profesorů, a to se týká i velmi prestižních oborů pěstujících tradiční a kvalitní vědu s dlouhou tradicí. V příštích několika letech tyto obory v Čechách zaniknou.
Samy vysoké školy by si měly vychovávat mladé docenty a profesory, odmyslíme-li si ale malou motivaci, proč by se měl vědec o takové posty ucházet, neboť tyto posty znamenají mnoho úřednické práce navíc za nicotnou odměnu, univerzity ani nemají zájem o profesní růst svých vědeckých a pedagogických zaměstnanců. Již habilitovaní zaměstnanci se mnohdy obávají konkurence, nebo jsou již prostě příliš unavení a rezignovaní, a proto výuku mnohdy garantují lidé s tituly získanými ještě za komunismu, kteří si na svůj dvorek mladé kolegy prostě nepustí. Se stálými obavami se pak jen čeká na nezadržitený konec pracoviště v případě penzionování, nemoci, či smrti garanta. Jindy není ochota podpořit ani sousední pracoviště na jedné fakultě a habilitační řízení je zakonzervováno pouze pro úzký okruh vlastních kolegů, byť ti je často ani nevyužívají.
Jistou roli hraje i vzájemná konkurence a nevraživost mezi různými vysokými školami, která vždy vzrůstá při snížení rozpočtu a zvýšení tlaku státu na zrušení škol. Například pražské fakulty zásadně neudělují habilitace vědeckým pracovníkům z takzvaných “venkovských univerzit.” Nikoliv proto, že by byli méně kvalitní, většinou jde tak jako tak o absolventy oněch pražských fakult, ale z obav o dělení rozpočtového koláče a z tolik kritizovaného, ale bohužel krutě reálného “pragocentrismu.” Pro tyto byrokraty spíše než vědce je cokoliv za hranicemi Prahy nepodstatné a nehodné podpory.
Vina ale není pouze na managementu vysokých škol, jde o naplňování většího záměru. Vzdělanost nejen v České republice, ale v celé Evropě bude a již je snížena, společnost se mění a její hodnoty také. Prakticky se již nepěstuje filozofie, humanitní vědy jsou brány jako směšný luxus, právo degradovalo na technologii užívání moci zákonů a nižší školy začínají pokládat za úspěch, dokáží-li mládež naučit číst a psát. Popularizace vědy, která dokonce i za komunismu měla vysokou úroveň, spadla do postmoderního guláše “zajímavostí” a “záhad” vedle zpráv o příletu UFO. Namísto solidních znalostí světa nastupují ideologie, zcela otevřeně se propaguje kreacionismus, astrologie, rasismus, esoterické fantazie, bulvár. Internetové komentáře včetně vulgárních diskusních fór, televizní zpravodajství a politická propaganda jsou základními zdroji veřejně sdílených informací. Mění se celé paradigma - nevím, jestli chci tomuto Brave New World rozumět a jestli se na něm chci podílet.
—————
Poznámka:
Systém registrace do diskusí na iDNES, který zahrnuje jakési sběratelství "dukátů" a složité vyplňování formulářů, je na mne moc komplikovaný a nemám čas a chuť se jím zabývat. Proto do diskusí nemám přístup a nemohu odpovídat na vaše příspěvky. A protože nemohu odpovídat na příspěvky, diskuse ani nečtu. Ale povídejte si tady mezi sebou, jak chcete.
----------------------------------------------------------------------
Věra Tydlitátová
Válečná zranění
Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.
Věra Tydlitátová
Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi
Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.
Věra Tydlitátová
Zklamaly elity národa?
Narazila jsem na zajímavou otázku, zda selhává elita národa, když se nechce postavit zlu ve společnosti. Že nechce jít do politiky...
Věra Tydlitátová
Putlere, blíží se březnové ídy
Když člověk trochu zná dějiny a myslím, že na vojenských akademiích se důležité bitvy také studují, vidí zajímavé příklady, ze kterých se asi Putler a jeho generálové zjevně nepoučili:
Věra Tydlitátová
Po volbách
Uvědomuji si, že vítězství demokratů ve volbách je dost vratké, ti voliči Ano, SPD a ani ti s tzv. propadlými hlasy nikam nezmizeli, naopak se mohou nebezpečně radikalizovat a sjednotit.
Věra Tydlitátová
Tolkien v pohledu religionisty
Když kolega Pavel Hošek avízoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující.
Věra Tydlitátová
Erika Bezdíčková nás opustila
Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Věra Tydlitátová
Disidenti ve vatě a v brokátu
Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview...
Věra Tydlitátová
Bojkoty Izraele jako pokrytecká nemoc západních intelektuálů
Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky Hnutí Bojkot, stažení investic a sankce, zkratkou BDS nebo Hnutí BDS, ...
Věra Tydlitátová
Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař?
Přemýšleli jste někdy nad názvem firmy Gilead Sciences pracující na léku Remdesivir, který nedávno přispěl k uzdravení Roberta Markoviče těžce zasaženého Covidem-19?
Věra Tydlitátová
Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová
Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Věra Tydlitátová
Úsvit módního intelektualismu
Před pár dny nás opustil skvělý rebel evropské filosofie Ladislav Hejdánek. Vzpomínáme na něj my, které učil v bytové univerzitě i na fakultě filosofické a kteří ho známe.
Věra Tydlitátová
Krize víří špinavé bahno
Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti.
Věra Tydlitátová
Křeček a právo sodomské
Ve středu 19. února složil Stanislav Křeček slib veřejného ochránce práv do rukou xenofobního extrémisty Tomia Okamury, který je známý svým štítivým poměrem k pravdě a je z vůle českých mafiánů místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Věra Tydlitátová
Kdo parazituje na Lidicích?
V těchto dnech čteme o podivném angažmá novopečeného ministra kultury v Památníku Lidice. Lubomír Zaorálek vyzval k rezignaci ředitelku Mgr. Martinu Lehmannovou.
Věra Tydlitátová
První dáma české literatury
Dnes si připomínáme dvě stě let od narození Boženy Němcové. Kdo by neznal její pohádky, nebo Babičku? Veřejnoprávní média přinášejí řadu výborných dokumentů a adaptací jejích děl.
Věra Tydlitátová
O luskounech a jiných čínských masakrech
Když mi bylo dvanáct let, jeli jsme se školou na zájezd do Zoo ve Dvoře Králové na tehdy relativně nové safari.
Věra Tydlitátová
Hej, Slované...
Nic proti Slovanům, Germánům, Keltům atd., ale tohle všechno je haraburdí romatismu počátku 19. století.
Věra Tydlitátová
Belšasarova hostina na pražském Hradě
Prorok Daniel je postava, která ukazuje, jaký poměr má mít člověk ke zpupné moci. Píše se o něm, že se odmítl poklonit mocným. Bylo to dávno, pradávno, ale co se změnilo?
Věra Tydlitátová
Národní smrádek
Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |