Věra Tydlitátová
Lisboa 8 – Politické vyžití
Jako i v jiných ohledech jsou Lisabonci střízliví, tiší a cudní i v politickém životě. Však si vychutnali diktaturu Antónia de Oliveira Salazara, který podle některých historiků patří spíše ke sporným politikům než ke klasické skvadře krutých a primitivních diktátorů, což je ovšem hodnocení Salazara zase jiných historiků.
Věra Tydlitátová
Lisboa 7 – Úniky ze všednosti
Po dílech naučných nabízím krátké zamyšlení osobní a esejistické. Přílet do Lisabonu, do bájné Finis terrae byl pro mne mimo jiné také vítaným přerušením všednodenních starostí a krátkým odpočinkem od společenského marasmu doma.
Věra Tydlitátová
Lisboa 6 – Zkáza z moře, obnova z rozumu
Již jsem v tomto cyklu zmínila katastrofu, která v polovině 18. století postihla Lisabon.
Věra Tydlitátová
Lisboa 5 – Nahoru po schodišti dolů
Je to fakt všeobecně známý, že každé pořádné město, které není z rovna v „pěkné rovině“, hlásá, že stojí na sedmi pahorcích.
Věra Tydlitátová
Lisboa 4 – Azulejos neboli modračky
Obkládat reprezentativní budovy barevnými glazovanými dlaždicemi začali lidé asi ve starém Babylónu, ne-li již dříve.
Věra Tydlitátová
Lisboa 3 – Rasistova noční můra
Jak už bylo řečeno, Lisabon působí trochu jako pohádková zmenšenina jiných hlavních měst světa. Také Portugalci jsou drobní lidé. Na rozdíl od českého naříkání si na to, že jsme malý národ, však zdejší lidé podobnými komplexy asi netrpí, proč také?
Věra Tydlitátová
Lisboa 2 – Jak to tedy bylo s tou Taškou toulavou?
Přistání na malém letišti uprostřed Lisabonu bylo klidné a také vnitřek terminálu splňoval mé představy o lidsky rozumných rozměrech. Ale u pásu se zavazadly nastalo další dobrodružství.
Věra Tydlitátová
Lisboa 1 – Země mořeplavců
O Lisabonu jsem toho mnoho nevěděla a popravdě by mne asi nenapadlo tam jet na dovolenou, prostě neznámá a vzdálená, jistě krásná, ale přece jen cizí země portugalská s hlavním městem, které je údajně do kopce a z kopce, odkud vyplouvali odvážní mořeplavci a které v roce 1755 spláchla obrovská vlna tsunami.
Věra Tydlitátová
Most přání v Jafě
V izraelském přístavním městě Jafa je překrásné historické centrum nad Středozemním mořem a někdy o něm napíši víc. Ale k této době se hodí jedna maličkost, totiž taková milá pověra, která nikomu neublíží a mnoha lidem udělá radost.
Věra Tydlitátová
Komplex Českého Honzy, aneb kam se hrabe oidipák
"Mámo, obrať mě!" volá v jedné pohádce líný synek z pece. A matinka přiskočí a toho zmetka obrací, aby se nepřeležel. Ta máma by měla vzít raději potěh a vyhnat chronického lenocha na pole k pořádné práci a do světa na zkušenou.
Věra Tydlitátová
Nejslavnější vlak světa
Sedmého června byla letos sobota. Takový ten krásný slunečný den jako stvořený pro výlet s přáteli. Utíkáme na vlak, běžíme po schodech na Smíchovském nádraží, jako obvykle po zvyku ke třetímu nástupišti. Ale tam nestojí náš rychlík na Cheb, na třetím nástupišti stojí – železniční legenda, Orient Express!
Věra Tydlitátová
Sardinie - Lidé jako skály, skály jako zvířata
Za návštěvu stojí ostrovy La Maddalena a Caprera. Jsou součástí souostroví na severovýchodě Sardinie a vynikají krásnou přírodou, která jim zajistila statut národního parku. Mezi ostrovem La Maddalena a Caprerou (Kozím ostrovem) je úzký most, který jsme přejeli místním autobusem. Caprera je skalnatá a porostlá macchií, je to překrásné místo, ale je jasné, že pokud by nechtěli pěstovat trní, pro zemědělce málo zajímavé.
Věra Tydlitátová
Sardinie - Karneval drsný i vznešený
Pestré dějiny poznamenaly obyvatele nejen nedůvěřivostí vůči všemu, co přichází z moře, a jakousi životní skepsí, ale také množstvím jazyků a dialektů. Italština je sice úředním jazykem a všude se jí domluvíte, ale většina obyvatel mluví doma sardinsky, což je vlastně izolovaně rozvinutá latina. V Algheru se běžně mluví katalánsky, na ostrově San Pietro ligursky, tím však zmatek nekončí, v horách existují různé dialekty natolik vzdálené oficiální italštině, že jim Ital nerozumí.
Věra Tydlitátová
Sardinie - Nuragy a krásná soudkyně
Vnitrozemí, oblast Barbagia, přírodní park Sette fratelli a hory je nejlépe procházet pěšky. Při troše pozornosti uvidíme pod stromy fialové bramboříky, na horách mezi kameny již od zimy kvetou krokusy a počátkem léta vykvétá zdejší divoká růžová pivoňka. Všude na planinách rostou korkové duby, jejichž oloupané purpurové kmeny svědčí o stálé těžbě vzácné suroviny. Korkové duby mají drobné listy s malými výkrojky a kompaktní koruny hřibovitého tvaru. V nižších polohách je typický porost macchií, směs suchomilných rostlin a keřů pokrývající skály a celé planiny pestrým kobercem.
Věra Tydlitátová
Sardinie - Boží stopa
Jeden z nejkrásnějších ostrovů Středomoří, Sardinie, zůstává prozatím stranou turistického a rekreačního zájmu našich cestovatelů. Ani turisté ze Západu neznají Sardinii příliš dlouho, cestovní ruch se zde začal rozvíjet teprve koncem šedesátých let dvacátého století. V té době již byly dostatečně známy katastrofické následky živelného turistického podnikání, a proto vláda zakázala na ostrově stavět hotely a letoviska blíž než tři sta metrů od pláže. Ubytovny nesmějí mít výšku ani barvu, která by nesplývala s běžnou místní zástavbou. A ochraně přírody je zde věnována velká péče. Je totiž co chránit a právě neuvěřitelně zachovaná krajina a kulturní památky jsou nejcennějším bohatstvím Sardinie.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Via Anglie 5 - Londýn
Čtvrť Soho má tradičně poněkud nedobrou pověst, ale dnes je zřejmě jen jednou z turistických atrakcí Londýna. Oplývá hlavně umělci, hospodami a večerním životem, k němuž sice patří několik erotických pracovnic, ale hustota jejich nabídek nepřesahuje hustotu obdobných služeb v pražské Perlové ulici. Jedna vlnící se slečna před podnikem zavdala příčinu k tomu, abych poučila svou dvanáctiletou dceru, jaký je rozdíl mezi bordelmamá a řadovým pracujícím děvčetem v tomto oboru. Předpokládám, že ani běžná kriminalita není v Soho vyšší než kdekoliv v centru velkého města.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Via Anglie 4 - Londýn
Nevím, jak ostatní cestovatelé, ale já jsem byla po příjezdu do Londýna nejen šokovaná, ale přímo vyděšená. Město by nemělo mít dvanáct miliónů obyvatel. Věřím, že kdybych se v Londýně ztratila, nikdy bych nenašla cestu k civilizaci a jako v nějaké rozlehlé poušti bych bídně zhynula žízní a hladem. Tak se mi to aspoň jevilo na cestě nekonečnými londýnskými předměstími v srpnovém horku a v strašlivém hluku a špíně velkoměstského provozu.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Via Anglie 3 – Cesta za Grálem
Angličané jsou rození romantici, takže nepřekvapí, že legendární král je mnohem populárnější než současný premiér. Nikdo vlastně neví, zda nějaký král Artuš vůbec kdy žil, nicméně jeho několik hrobů patří k hojně navštěvovaným poutním místům. Glastonbury je však významné nejen tím, že je zde pohřben Artuš i s královnou Ginevrou. Jejich hrob je nyní pouze neokázalým políčkem vyznačeným jednoduchou cedulkou a ohraničeným obrubníkem uprostřed trávníku mezi gotickými ruinami. Kdysi toto místo posledního odpočinku velikého krále bývalo uprostřed katedrály a bylo jistě označené okázaleji.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Via Anglie 2 - Stonehenge
Byla jsem několikrát varována, že pohled na nejslavnější megalitickou památku už zdaleka není tím, čím býval. Díky tomu jsem opravdu celkem nic nečekala, a snad proto jsem byla příjemně překvapena. Vždycky je lépe nečekat mnoho a nechat se mile překvapit.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Via Anglie 1 - Wells a Bath
Jak jsem slíbila, k povídání o Irsku připojím i několik dojmů z Anglie, doufám, že to Irové nebudou chápat úkorně. Cesta do Tralee byla velice dlouhá, jeli jsme tři dny a dvě noci a jízdu jsme přerušovali jen za účelem pobíhání po pamětihodnostech. A tak pominu různé památky, jejichž půvaby jsem vnímala napůl spící. Nicméně několik míst přece jenom zmínit musím, byť stručně, abych vás o nic neošidila.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Ostrov pohádek
Nejstarší irské písmo zvané ogam není vhodné pro dlouhé nápisy, jde o systém kratších a delších vrypů kolmých ke hraně nebo svislé rýze vyryté v kameni. Podle irských pověstí byl Ogam jakýsi božský vynálezce, který vytvořil tento unikátní grafický systém. Stejné slovo však znamená také náhrobní kámen, snad jediný artefakt, na němž můžeme ogam vidět.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska – Letopisy Erinu
Nejstaršími obyvateli Irska samozřejmě nebyli Kelti, ale dávní lovci, kteří osídlili ostrov asi před šesti tisíci lety. Po nich přišli lidé megalitické kultury, po nichž nacházíme monumentální kamenné hrobky a dolmeny. Keltské kmeny přišly do Irska v pátém století před Kristem. Vytvořili zde vlastní bohatou kulturu, která nenásilně vplynula do nových proudů křesťanské Evropy a prokázala neobyčejnou životaschopnost.Nejen že odolala kontinentálním vlivům, ale měla tolik vitality, že expandovala po celém civilizovaném světě, dokonce prostřednictvím prvních křesťanských misií i do našich zemí.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska - Cashel a různá města
Irsko bývalo rozděleno do pěti království: na severu Ulster, na západě Connacht, uprostřed Meath, na východě Leinster a na jihu Münster. A právě centrem jižního království býval hrad Cashel na skále svatého Patrika. Někdy se mu také říká irská akropole, protože podobně jako nad Athénami ční komplex řeckých chrámů, nad zelenou rovinou hrabství Tipperary ční strmá bílá skála se sídlem dávných münsterských králů a biskupů.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska - Aranské ostrovy a pohoří Wicklow
Aranské ostrovy jsou na samém západě a jsou tři: Inisheer, Inishmaan a Inishmore. Viděla jsem pouze ten nejbližší, Inisheer, nicméně dojem byl tak hluboký, že ani nevím, jak vše v krátkosti vypsat. Už loď, která nás na ostrov vezla, se zmítala ve vlnách jako skořápka, chvílemi s zdálo, že s chce přetočit kýlem k nebi. Nutno říci, že i tradičně tvrdí a mořem prosolení Irové žádali po chvilce na stewardovi blinkací pytlíky. Češi prozíravě nadopovaní kinedrylem si užívali svou minutu slávy, mohli se naparovat a žertovně komentovat to, jak Kelti chodí na palubu „krmit ryby“.
Věra Tydlitátová
Cesta do Irska - Killarney
Městečko Killarney asi není nejvýznamnějším centrem, ale zaujala mě tam ta okolnost, že přímo městem probíhá zeď, za níž je už národní park. A druhá věc, která stojí za zmínku, je katedrála, v níž byla v polovině 19. století vývařovna pro chudé rolníky, na které tvrdě doléhal hladomor. Zatímco majitelé půdy vyváželi z Irska maso a obilí, rolníci umírali hladem, protože se v polovině devatenáctého století rozmohla plíseň bramborová a zničila jediný zdroj obživy chudých.
| předchozí | 1 2 3 | další |
