Taky si na ten den (21.srpna 1968) přesně pamatuji.Bylo mi třináct a byl jsem právě tady ve Světlé nad Sázavou u babičky a byly tu právě na návštěvě z Prahy její dvě mladší sestry, moje pratety Lída a Bláža. Babička, učitelka na penzi asi platila za místní autoritu, protože tolik lidí, co se za ní chodilo radit, to se dveře od domku netrhly. Ona to brala s nadhledem a všechny rozhodně uklidňovala. Sama měla přitom se "sověty" hodně špatné zkušennosti, protože zažila na konci války (1944 - 1945) roční anabázi útěku celé naší rodiny z Haliče před "osvoboditelskou" sovětskou armádou přes Maďarsko, Slovensko do Protektorátu. Nic horšího tedy neočekávala. 

Takže jsem to ani já nijak hrozně neprožíval. Potom v Pardubicích jsem se byl dokonce párkrát s kamarádama podívat na letiště, kde byli tuším Poláci a nic se nám tam nestalo, spíš jsme to brali jako dobrodružný počin. Ani bych neřekl, že by někomu z mých blízkých nějak končilo dětství...

Ani pohled desetiletého dítěte na 46 let starou událost naše milá doktorka nemůže ponechat bez ideologické indoktrinace. Opravdu rozkošná je věta následující po informaci o slavících sousedech. "Byli to komunisti." Na chvíli jsem si připadal jako, když nás instruktážním filmem coby dospívající chlapce varovali před homosexuály: "Jsou to zlí lidé. Chtějí ti ublížit."

Jak se paní doktor vypořádává s faktem, že v Chartě 77 byla v jedné partě s lidmi, kteří byli bývalými komunisty, někteří z nich byli docela aktivní v represích 50. let.

Černobílé vnímání světa se nám intenzivně snažili vnutit právě komunisté. Jak vidno, současní ideologové u moci, v médiích i na blozích používají nemlich ty samé metody, jen aby dosáhli žádoucího efektu. Takže: Čest práci, soudružko doktorko.

Clovece, Vy mate skutecne spatny charakter

Karma!

A co následovalo po tom skončením dětství?

Taky jsem čekal co bude a nic. Naše milá pí ejdž dí zřejmě již trpí (jsme již koneckonců lidé s pár křížky na krku, ona částečně s křížky a částečně s šesticípými hvězdami, abych neurazil) Nejedlého syndromem (viz divadelní hra Švestka od DJC), takže během psaní díky návazným tématům opustila původní myšlenku ukončeného dětství a věnovala se raději jásajícím sousedům a dalším motivům, kteréžto epizodní děje již nedokázala opustit.

Dík za článek. Také mám ten den hluboko vrytý v paměti.

Ano, přesně tak si to pamatuji. Bylo mi 14 a bydel jsem v Praze na Vinohradech. 21.8. jsem měl odjíždět na chmelovou brigádu. Brzy ráno mě probudila letadla. Nejdřív jsem si myslel, že to krouží jen jedno a že má třeba potíže s přistáním. Pohled na oblohu vše vysvětlil. Divné šedé Antonovy létaly jeden za druhým. Pustili jsme rádio a tam probíhalo vysílání, jak ho známe z dnešních připomínek této události. Všichni jsme se báli, že bude válka. Neúspěšné pokusy o nákup potravin, střelba a výbuchy od Rozhlasu, bylo to dost napjaté, ale vše se seběhlo tak rychle, že jsme se ani pořádně nestačili bát. Byl jsem tenkrát jen s matkou, a tak jsem ji doprovázel pěšky přes Prahu do práce, protože tramvaje nejezdily. Cestou jsme viděli i pár výstřelů zmatených ruských vojáků, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Po celé Praze se objevily tisíce letáků a nápisů s jedíným tématem - "Okupanti, jděte domů!". Na chmel se jelo asi za týden, v Kněžěvsi jsme se neůspěšně pokoušeli diskutovat s místními rudoarmějci o okupaci. Bylo hezké, jak se většina národa dokázala sjednotit proti okupantům. Méně hezké už bylo, jak se během několika měsíců většina z těchto lidí dala zmanipulovat a znormalizovat do podoby souhlasící většiny. Dvacetileté lámání chrakterů bylo pak mnohem depresívnější, než samotná okupace.

21. srpna 1968 zanikl mýtus o "věčných časech". Pro mne "na věčné časy" zcela skončilo a na věčné časy je budu jen nenávidět. Imperialismus mají Rusáci v genech a jiní již nebudou, stále na toto musíme myslet! Přátelství s ruskými hrdlořezy je nemyslitelné.