Kde končí svět. Kde začíná se. Za Jiřím Ortenem

Konec prázdnin s sebou nese hned dvě výročí spojená se jménem básníka Jiřího Ortena. Tento zářivý zjev české literatury, autor, který byl podle Václava Černého "největším českým básníkem metafyzickým po Máchovi," zemřel příliš mladý a jeho dílo zůstalo pouze torzem, ovšem úchvatným torzem, se narodil 30. srpna 1919 a tragicky zemřel 1. září 1941 v Praze.

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!                                                                                          (Sedmá elegie) 

Jiří Orten, původním jménem Jiří Ohrenstein, se narodil v Kutné Hoře, kde také vystudoval reálné gymnázium. Chtěl pokračovat na konzervatoři, nebyl ale přijat a odešel studovat do Prahy jazykovou školu a dramatický obor na Státní konzervatoři hudby. Již před válkou pociťoval existenciální úzkost a od světa se odvracel směrem k nostalgickým obrazům dětství a wolkerovsky laděné poetice plné něhy a pozornosti k detailu.

V přestávce mezi životem a tam tím
kocourek s kamenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tam to nepřichází tam to má vždycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tam tím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když noc už minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat
(Čítanka jaro, O čem ví tesknota)

Od roku 1936 publikoval básně, prózy a recenze v časopise Mladá kultura. V Praze se sblížil s vynikajícími autory české předválečné scény v čele s Kamilem Bednářem a Františkem Halasem a v tomto jistě inspirativním prostředí mohl rychle rozvinout své mimořádné vlohy. Přátelil se s významnými básníky, jakými byli například Zdeněk Urbánek, Ivan Blatný, Josef Kainar a Jiří Kolář. Přispíval do periodik Eva, Rozhledy, Čteme a Kritický měsíčník. V časopise Hej rup v roce 1936 publikoval krátkou prózu Cesta po řece a ve čtvrteční Rubrice mladých v Haló novinách, kterou po jistý čas sám redigoval, vyšly jeho první verše. Pomáhal organizovat recitační večery a hrál i ve studentském divadle v Apollinerově hře Prsy Tirésiovy, v Nezvalově Podivuhodném kouzelníku a v Horově Janu Houslistovi a zdramatizoval Jammesovo Anýzové jablko. V létě 1938 odjel na měsíční návštěvu do Paříže, byla to jeho jediná zahraniční cesta. 

Víme, že tento mladý člověk přes fascinaci zdánlivě naivním poetismem a nevinností a bezpečím dětství intelektuálně převyšoval své vrstevníky, neboť se zřejmým porozuměním studoval filosofii, zejména Sørena Kierkagaarda, četl Miguela Unamuna, Francise Jammese, Fjodora M. Dostojevského a básně Rainera M. Rilka, Richarda Weinera, Františka Halase a jiné vynikající, ale dosti těžké básníky. Je pozoruhodné, že těmto autorům Orten hluboce porozuměl již jako dvacetiletý student.

Po nástupu nacismu byl před dokončením studia vyloučen z rasových důvodů z pražské konzervatoře a nastalo nejtěžší období jeho života poznamenané izolací, nešťastnou láskou, pocitem ohrožení, osaměním a odloučením od blízkých. Již v roce 1936 mu zemřel otec, bratru Otovi (známému režisérovi Otovi Ornestovi) se  ještě v létě roku 1939 podařilo uprchnout do Británie, ale Jiří možnost emigrace odmítl. Byl pronásledován nacisty a skandalizován v tisku, musel se často stěhovat z podnájmu do podnájmu, hledat nová zaměstnání, po určitou dobu pracoval v Židovské náboženské obci spolu s básníkem Hanušem Bonnem. Jako by neměl dost svého trápení, musel se starat o mladšího bratra Zdeňka, který žil v sirotčinci v Praze (po válce se stal vynikajícím hercem). Jeho deprese zvyšoval fakt, že se nemohl stýkat s matkou, ta zůstala v Kutné Hoře a nesměla přijet do Prahy, zatímco Jiří nesměl Prahu opustit.

Marně lomcují opratě,
bič bije vzduch,
neuhodí tě, nemá tě,
marně lomcují opratě,
odkud odešel Bůh.

Kam šel? On jenom ví to, kam,
šel za cosi se bít,
dát vítr mlýnským lopatám
a šel a šel, on sám ví kam,
šel do své lásky vbit.

Je jinde, jak to neříci,
jednou se vrátí snad.
Hle, pomatení biřici
jdou bohaprázdnou ulicí
životy zhasínat.                                                                                                                                           (Ohnice, Černý obraz)

To vše jistě představovlo pro mladého člověka nesmírnou emoční zátěž. Z doby počátku války pocházejí sbírky senzitivních a něžných veršů Čítanka jaro vydaná v roce 1939 a Cesta k mrazu z roku 1940, které vyšly pod pseudonymem Karel Jílek u nakladatele Václava Petra a v Melantrichu. Nadaný a citlivý básník od počátku roku 1938 zaznamenával své myšlenky, zážitky z četby a pocity v denících, díky nimž můžeme sledovat jeho strmý tvůrčí vzestup i růst osobní úzkosti a intenzity jeho zápasů o naději. Deníky jsou tři: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha.

"Dobře počítáno šest neděl jsem nebyl mezi svými přáteli. Včera, dodav si odvahy, jsem mezi ně přišel. A náhle poznávám, že už mezi ně nepatřím, že jsem mimo ně, že s nimi, s jejich zábavami, pletkami a problémy nemám pranic společného, že jsem sám, nyní už skutečně bez přátel. Strádající vepři v žitě. Co to změní? Celkem nic, ale viděno včera tak zblízka a jasně, dokázalo to hodně mě rozjitřit." píše si v  deníku z listopadu 1940.

V roce 1941 básník změnil dikci a svůj způsob vyrovnání se se světem, wolkerovskou zdánlivou jednoduchost a vroucnost přetavil do vášnivého tónu drásavých elegií evokujících biblický jazyk, které publikoval pod pseudonymem Jiří Jakub. Z této doby pocházejí sbírky Jeremiášův pláč a Ohnice, obě z roku 1941. Ohnice je poslední sbírkou vydanou za básníkova života, k tisku ještě stihl uspořádat sbírky Elegie a Scestí. Sbírka devíti básní Elegie vydaná po válce roku 1947 se vyznačuje stejnou úzkostnou sevřeností, rezignací na naději i autobiografickými náznaky. Ortenovy prózy vyšly teprve v roce 1966 pod titulem Eta, Eta, žlutí ptáci.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó, lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš s duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.                                                                                       Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.                                                                                         (Ohnice, Báseň nové slávy)

23. srpna 1941, pouhý týden před Ortenovým smrtelným úrazem, "vyšel v Árijském boji denunciantský článek, který obsahuje několik nejodpudivějších vět, napsaných v českém jazyce: "V době, kdy se vede velký zápas proti Židům, zjišťuje se, že v čele českých básníků stojí Žid, který přirozeně není nadšen novými poměry a který proto nejraději by se vrátil do lůna mateřského... To je další důkaz pro náš požadavek, aby Židé byli viditelně označováni." (Holocaust.cz)

Můžeme se jen dohadovat, jak významným a velikým básníkem by mohl být Jiří Orten, kdyby mu byl vyměřen delší čas pozemského života. Otázkou ovšem zůstává, zda po diskriminaci a hrozbě nacismu by jej nesemlely mlýny komunistické totality. "Po nástupu komunistického totalitarismu po roce 1948 se stal Orten nepřijatelný a dlouho nesměl vycházet (jeho dílo bylo nazváno "poezií odumírající buržoazie" a "bahnem úpadku", což byly odsudky podobného druhu jako za války, když antisemitský tisk psal o "židovských perverzitách" a "rozvratu mravnosti")," píše Jiří Holý. Kdyby se tento talent objevil v jiné době a možná i na jiném místě, stal by se bezpochyby světovým básníkem srovnatelným například s Guillamem Apollinairem. Takové otázky jsou však ošidné, právě pod tlakem hrozby, smutku a beznaděje psal Jiří Orten své nejlepší básně.

V den svých dvaadvacátých narozenin 30. srpna, poté, co si u stánku koupil cigarety a bezmyšlenkovitě vstoupil na Rašínově nábřeží do vozovky, aby přešel k přítelkyni čekající naproti, byl stržen německou sanitkou. Zprávy o jeho posledních chvílích se poněkud rozcházejí, někdy se vynořují pochybnosti o náhodnosti této události nebo také o včasnosti a kvalitě poskytnuté první pomoci. Přítelkyně, která byla přítomna neštěstí, dopravila sténajícího básníka do Všeobecné nemocnice, tam však jako Žid nebyl ošetřen a musel být převezen jinam.  Po dvou dnech agónie svým těžkým zraněním podlehl, bylo to právě v ten den, kdy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich vydal nařízení přikazující Židům nosit žlutou hvězdu. Kdyby nedošlo k této tragédii, s největší pravděpodobností by se dny Jířího Ortena tak jako tak předčasně uzavřely v některém vyhlazovacím táboře.

"Autor tedy "odešel" v době, kdy jeho dílo bylo celistvé a uzavřené. Nezanechal ani náčrty nedokončených básní, ani náčrt plánovaného díla; poslední stopou zůstává záznam o tom, že  bude "nyní nějaký čas myslit" na prózu "o zrazené milosti" - tento zápis nese datum 26.8. 1941. Nemůžeme tedy o Jiřím Ortenovi tvrdit, že odešel uprostřed práce od nedokončeného díla. Básníkovo dílo se dovršilo spolu s jeho životem. Nemůže být hlubšího důkazu toho, že Ortenův život i dílo byly "tvorbou"; dokonce bez ohledu na to, "stvořil-li" Orten sám i konec svého života. Rozhodující je, že konec byl nevyhnutelný. Básník přijal svůj úděl: psát až do samého konce. Jeho život a dílo tedy zůstávají torzem pouze v tom smyslu, že každý lidský život a každé lidské dílo jsou vlastně jenom torza volající po věčnosti." (Marie Rút Křížková, Nad Knihami Jiřího Ortena, Červená kniha, Český spisovatel, Praha, 1994, str. 321)

Jeremiášův pláč

Poněvadž ty se vztěkáš proti mě, a tvé
zpouzení přišlo v uši mé, protož vpustím udici
svou v chřípě tvé, a udidla svá v ústa tvá, a 
odvedu té zase tou cestou, kterouž jsi přišel.

Izaiáš, 37, 29

---

Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcoval a s vesmírem se bil.

Snad není bezedna, snad je jen pohroužení,
jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých
a přenocovat smrti, jenž s povětřím se žení
a býti volnější před ukrutenstvím zlých.

Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky,
že opuštěna jest, jak strom jen může být,
četl jsem proroctví té milované knížky,
v níž tolik světla je a v níž je mír a klid.

Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami,
abys už neslyšel, co křičím k nebi až
a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi,
že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš.

Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý.
Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším.
Poslouchám polibky, dálkami, alejemi,
bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším.

Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela,
co, zavalena zlem, nemohla viděti.
Já jsem ta země tma, jež pod tvým bičem mřela
a mléka ztratila z pramene pro děti.

Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko,
dal jsi jí holou stráň a smrt a močály,
dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko
pro její temnotu. A matky počaly.

A matky počaly a sladce obtížené
šly česat ovoce, česati s podzimem,
šly, dotýkaly se půdy, již touha žene
za věčným počátkem, za světlem v mládí mém.

A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.

Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
smála se nad nimi a mstila loupežné,
mstila je radostí a dávala jim jména
ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.

Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly.
jsem matka světelných a věřím v světlo své
a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!

Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
s lesklými anděly, již chtěli do nebes

a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, Pane,
aby tě spatřili, marný byl jejich let,
byli to andělé, byli to nebešťané
a já jsem země Tma a musím krvácet.

A tiše krvácím a pláči , hříšně pláči
a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne,
tvé milosrdenství doznívá v karabáči.
Když přicházela noc, jím přikrývali mne.

Jaké to procházky, jaké to putování!
Na proplakaný stud bolesti měřící.
Na vločku volnosti oceán zlého tání.
A já jsem země Tma, jsem tvá, jsem věřící.

Modlím se do noci, modlím se k minulosti,
modlím se jiskrami, z nichž ohně rozvíjí
jednou, ach, jedenkrát, až bude po úzkosti,
až bude vyčerpán hněv pro symfonii,

až zloba zhroutí se, tvá zlova, Hospodine,
až budeš laskavý, až zase rozeznáš,
že trpím pro tebe, ne pro království jiné,
že zmírám pro tebe, pro tebe v nebi až.

Polnice zimy zní. Svolává zabloudilé
jiskřičky na oknech, na pláních, ve sněhu,
jiskřičky těžkých slov a v nedokončeném díle,
sklánějícím se teď na propast příběhu.

Polnice jara zní a hlásek se jí chvěje,
neumí zatroubit, neumí zavolat,
je zkřehlá, po hrdlo vnořená do závěje
jak jako každý čas, který je příliš mlád.

Polnice léta zní, neurčitého léta,
jež létá s ženami a padá za lesy,
jež jako ony sní a ve snu nedolétá
a dlouho čekává a potom zvykne si.

Polnice podzimu. Na koho ona volá?
Ach, na mne, věděl jsem, za dne i za noci
vábí můj dávný strach z roztočeného kola
po smrti v útrobách, po červech v ovoci.

Čím tedy zavolat, čím chtít, abys byl při mně,
u slz a bídy mé, ty, který nejsi můj?
Volám tě vánicí v třeskuté, tvrdé zimě,
volám tě hlasem luk: spi, čekej, přezimuj!

Vánice nicoty z nejpravdivější věty.
Země a dlaň a mír. To mi měl život dát?
Hle, tryskem ujíždí vůz zradou rozejetý
a věčně pojede, až do věrnosti snad.

Ó přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcovcal a s vesmírem se bil.

Vzpomínku Jiřímu Ortenovi věnuje také básník František Kostlán ve své eseji Mluvčí bolesti.

K úmrtí básníka se vztahuje Kadiš za Jiřího Ortena

BIBLIOGRAFIE:

• Čítanka jaro /Karel Jílek/ (1939)
• Cesta k mrazu /Karel Jílek/ (1940)
• Jeremiášův pláč /Jiří Jakub/ (1941)
• Ohnice /Jiří Jakub/ (1941)
• Elegie (ČIN, 1946)
• Scestí (1947)
• Dílo Jiřího Ortena (1947)
• Deníky Jiřího Ortena /editoval Jan Grossman/ (1958)
• Eta, Eta, žlutí ptáci /vybrala a doslov napsala Marie Křížková ; k vydání připravil a poznámky napsal Karel Svátek ; studii napsal Zdeněk Urbánek/ (Severočeské nakladatelství 1966)
• 
  Pro děti - Knížka naslouchajícím /vybrala a doslov napsala Marie Křížková ; připravil a ediční poznámku napsal Karel Svátek/ (1967)  
• 
  Převleky (1968)
• 
  Verše (Odeon 1970)
  
• Hořký kruh /uspořádaly a k vydání připravily Jarmila Víšková a Jaroslava Jiskrová/ (Torst 1996)

Vyšlo několik výborů z díla a stále vycházejí další publikace věnované Jiřímu Ortenovi, například:

• Čemu se báseň říká (Československý spisovatel 1967)
• Sám u stmívání - básníkova korespondence s matkou, doplněná básněmi, prózou, výpisky z deníků a citáty /editovali Zdeněk Ornest, Vilém Závada/ (Mladá fronta 1982)
• Tisíc nahých trápení - výbor básní zapsaných v Modré, Žíhané a Červené knize (Československý spisovatel 1985)
• Veliké stmívání /výbor uspořádal, k vydání připravil a doslov napsal Jiří Holý/ (Odeon 1987)
• Modrá kniha /editorka Marie Rút Křížková/ (Československý spisovatel, 1992)
   
• Čechy za oknem smutných duší /uspořádali Marie Borešová a Ota Ornest/ (Paseka 1993)
• Marie Rút Křížková: Nad Knihami Jiřího Ortena, Červená kniha (Český spisovatel 1994)
• Hrob nezavřel se. Výbor z díla /uspořádala a doslov napsala Jana Štroblová/ (MF 1994)
• Hořký kruh - korespondence s Věrou Fingerovou (Torst 1996)
• Prózy. Jiří Orten I /(editovala Marie Rút Křížková/ (Český spisovatel,1997)
  
• Prózy. Jiří Orten II /editovala Marie Rút Křížková/ (Český spisovatel, 1999)
• I v blátě snít - první básně a prózy /eitor Jaromír Hořec/ (Votobia 1999)
• Osud (Odeon 2006)
• Nech slova za dveřmi (Dokořán 2007)
  

a další.

Kompletní Ortenovu sbírku ELEGIE naleznete zde.