Komplex Českého Honzy, aneb kam se hrabe oidipák
Před časem jsem ležela v nemocnici a jak už to bývá, byla spousta času na řeči se spolupacientkami. Přišla řeč i na dovolené. "A byla jste, paní Kantorková, někde v cizině?" zeptala se jedna slečna starší dámy. "Ále děvče drahý, já bych nejela z Čech ani za milión. Dyť tam nemají knedlíky!" vyděsila se ona dáma upřímně.
Proti gustu žádný dišputát a paní Kantorková nechť si užívá dovolenou podle libosti. Nicméně v té chvíli jsem pochopila, jak podivná jsou někdy přání a tužby českého člověka. Pro někoho byla možnost cestovat a studovat hnacím motorem vyhnání bolševiků od koryt. Pro jiného je možnost cestování jaksi nadbytečným luxusem či dokonce nebezpečím spočívajícím v cizozemské kuchyni a jiných exotických hrůzách.
Horší je ovšem zapšklost některých lidí vůči těm, kdo paty za humna vytáhli. Nevím o žádném jiném národě, kde by byli v takové nenávisti exulanti a emigranti. Tuhle animozitu jsme u nás dotáhli téměř k dokonalosti a vybrousili ji k neuvěřitelným finesám, které zahrnují pohrdání, vztek, závist, nedůvěru, komplex méněcennosti, vzedmutí archaických forem vlastenectví a podobné komplexy. Dohromady tak zvaný komplex Českého Honzy, proti němuž je akutní záchvat oidipovského komplexu procházka růžovou zahradou.
Když jedna z blogerek žijící v Americe nedávno popsala halloweenové zvyky, domnívala se, že píše lehkou četbu jen tak pro zábavu a poučení. Ostatně manžel té paní je Ir, takže Halloween se u nich slaví zcela přirozeně. Nicméně malý český člověk okamžitě vystartoval a začal velmi komplikovaně a vulgárně dokazovat, že ona dáma chce vzít českým dětem nejen ježíška, ale i pomlázku, barvení vajíček, prostě všechny ty krásné echt české (pohanské) zvyklosti. V diskusi se vyrojilo i několik oplzlých vulgarit od známých firem, které admini smazali, pročež byli obviněni z židozednářského spiknutí. Samozřejmě opět naší známou paranoickou firmou.
A kolik hnusu si ve staré vlasti užili jiní Češi žijící v cizině. Už to, že odešli, je činí jaksi "divnými" a rozhodně by neměli mluvit vůbec ale vůbec o ničem a do ničeho, neboť ničemu u nás nerozumějí. Malá česká povaha se v takových chvílích provalí nejzřetelněji ve své nejšpinavější podobě. Dokonce i hrdinové, kteří museli prchat před totalitními režimy v nebezpečí smrti, jsou našimi českými duchovními prcky pokládáni za jakési vlastizrádce a pochybné existence. Navíc jsou určitě nemravně bohatí a my tady statečně jíme suché kůrky, že. Jak si ti emigranti mohli dovolit zvednout zadek z pece?
Bohužel se to odráží nejen v nemocničních, hospodských a internetových řečech, ale zasahuje to i do nejvyšší politiky. Sami víme, jak nemožné bylo zvolit za prezidenta někoho, kdo si dovolil opustit české luhy a háje (nyní nehodnotím jiné kvality adepta, ale tento argument byl velmi častý). Sami víme, jak rozpačité je vítání hrdinů, kteří žili v zahraničí, jak neradi přijímáme jejich rady a jak nenávidíme jejich zásluhy. A podnikatelé, kteří se po revoluci pokusili vnést do našeho rybníka moderní metody, po čase zjistili, že tudy vlak nepojede, a raději se vrátili zpět za hranice. U nás se totiž čekalo, že takový bohatý našinec z kapitálie nejen naleje do skomírajícího podniku peníze a obstará zakázky, ale navíc aby to mohl udělat, zaplatí pár tučných úplatků. Pracovat pro vlast je přece náramná čest a nemělo by se to dovolovat zadarmo. A když se to kapitálistovi nelíbí, žádná škoda, měl trpět s námi pěkně doma jako každý slušný našinec. To má za to, že odešel do svobody, heč.
To Český Honza leží raději na peci, neboť ví, že rodná vesnice je prostě to nejlepší. Nejlepší nevěsta je sousedovic Anka, kdepak nějaká cizozemská princezna, a nejlepší mlíko dává naše koza Líza. A máma přijde a Honzu převalí na druhý bok, aby se nepřeležel. Všude dobře, nejlíp doma. Považte, vždyť v tom cizozemsku nemají ani buchty!
Věra Tydlitátová
Válečná zranění
Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.
Věra Tydlitátová
Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi
Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.
Věra Tydlitátová
Zklamaly elity národa?
Narazila jsem na zajímavou otázku, zda selhává elita národa, když se nechce postavit zlu ve společnosti. Že nechce jít do politiky...
Věra Tydlitátová
Putlere, blíží se březnové ídy
Když člověk trochu zná dějiny a myslím, že na vojenských akademiích se důležité bitvy také studují, vidí zajímavé příklady, ze kterých se asi Putler a jeho generálové zjevně nepoučili:
Věra Tydlitátová
Po volbách
Uvědomuji si, že vítězství demokratů ve volbách je dost vratké, ti voliči Ano, SPD a ani ti s tzv. propadlými hlasy nikam nezmizeli, naopak se mohou nebezpečně radikalizovat a sjednotit.
Věra Tydlitátová
Tolkien v pohledu religionisty
Když kolega Pavel Hošek avízoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující.
Věra Tydlitátová
Erika Bezdíčková nás opustila
Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Věra Tydlitátová
Disidenti ve vatě a v brokátu
Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview...
Věra Tydlitátová
Bojkoty Izraele jako pokrytecká nemoc západních intelektuálů
Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky Hnutí Bojkot, stažení investic a sankce, zkratkou BDS nebo Hnutí BDS, ...
Věra Tydlitátová
Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař?
Přemýšleli jste někdy nad názvem firmy Gilead Sciences pracující na léku Remdesivir, který nedávno přispěl k uzdravení Roberta Markoviče těžce zasaženého Covidem-19?
Věra Tydlitátová
Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová
Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Věra Tydlitátová
Úsvit módního intelektualismu
Před pár dny nás opustil skvělý rebel evropské filosofie Ladislav Hejdánek. Vzpomínáme na něj my, které učil v bytové univerzitě i na fakultě filosofické a kteří ho známe.
Věra Tydlitátová
Krize víří špinavé bahno
Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti.
Věra Tydlitátová
Křeček a právo sodomské
Ve středu 19. února složil Stanislav Křeček slib veřejného ochránce práv do rukou xenofobního extrémisty Tomia Okamury, který je známý svým štítivým poměrem k pravdě a je z vůle českých mafiánů místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Věra Tydlitátová
Kdo parazituje na Lidicích?
V těchto dnech čteme o podivném angažmá novopečeného ministra kultury v Památníku Lidice. Lubomír Zaorálek vyzval k rezignaci ředitelku Mgr. Martinu Lehmannovou.
Věra Tydlitátová
První dáma české literatury
Dnes si připomínáme dvě stě let od narození Boženy Němcové. Kdo by neznal její pohádky, nebo Babičku? Veřejnoprávní média přinášejí řadu výborných dokumentů a adaptací jejích děl.
Věra Tydlitátová
O luskounech a jiných čínských masakrech
Když mi bylo dvanáct let, jeli jsme se školou na zájezd do Zoo ve Dvoře Králové na tehdy relativně nové safari.
Věra Tydlitátová
Hej, Slované...
Nic proti Slovanům, Germánům, Keltům atd., ale tohle všechno je haraburdí romatismu počátku 19. století.
Věra Tydlitátová
Belšasarova hostina na pražském Hradě
Prorok Daniel je postava, která ukazuje, jaký poměr má mít člověk ke zpupné moci. Píše se o něm, že se odmítl poklonit mocným. Bylo to dávno, pradávno, ale co se změnilo?
Věra Tydlitátová
Národní smrádek
Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |