Obdělat pole, zasadit stromy a stavět domy

Devátý den měsíce avu se podle tradice udály nejhroznější tragédie židovských dějin. Všichni vědí, že je to výročí zničení Prvního i Druhého jeruzalémského chrámu.

Tradice pak přidala i další smutné momenty, jako například vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, nebo začátek první světové války v roce 1914. Nejznámější a liturgicky nejvýznamnější však zůstává událost zboření Chrámu, a tedy zánik obětní bohoslužby a počátek duchovní diaspory.

Zdánlivě jde o jasnou, historicky probádanou a nezpochybněnou událost s popsaným průběhem a známými následky. Poprvé novobabylónský vladař Nebúkadnesar II. v roce 586 a podruhé v roce 70 římský generál, syn čerstvě zvoleného císaře Titus zbořili, vyloupili a spálili centrum židovské víry i politického a národního života.

V den, kdy se k zemi řítily mramorem obložené zdi svatostánku, kdy plameny pohlcovaly cedrový krov a roztavené zlato z umělecky tepaného obložení barvilo dlažební kameny, ti kdo to viděli, mohli mít pocit, že se hroutí sám svět. Ale již několik let po obou událostech vidíme vzkvétající ješivy, studenty Tóry i halachy, nejvýznamnější proroky, mudrce a písaře stavějící židovský národ na nohy. A dokonce vidíme hlubší víru, preciznější a rozšířenější vzdělání i větší rozmach židovského národa, který se z malého nepříliš bohatého a vlivného království rozšířil po celém známém světě a všude sloužil jedinému Hospodinu. Slova Tóry zněla od hranic Čína až po Španělsko. Už ne jen jeruzalémský Chrám, ale podle učení proroka Ezechiele nyní celý vesmír byl domem modlitby a nejvznešenější svatyní. S odstupem let a staletí se ukázalo, že pro víru již nebylo potřeba vykonávat chrámové oběti a že Jeruzalémský chrám, jakkoliv krásný, již židovské víře nestačil.

Je mnoho lidí, kteří by rádi pravidelné oběti ve svatyni obnovili, jsou také plány na výstavbu Třetího chrámu. Ale je také hodně lidí, kteří si již s představou zvířecích obětí na svaté hoře neví rady. Judaismus se rozvinul do náboženství knihy a slova, všeobecného kněžství a pravidelné liturgie v synagogách a rodinách po celém světě. Již prorok Jeremjáš říkal, že samotný Chrám nezajišťuje Hospodinovu automatickou přítomnost a pomoc a že i ve vyhnanství dlí se svým lidem Šechina. Dějiny ukázaly, že právě v goletu je Šechina židovskému lidi mnohdy blíže než byla ve vznešeném Chrámu, kde mezi prostými věřícími a Hospodinem stála kasta kněží. Proč se tedy postíme a tolik pláčeme na Tiša beav?

Nářek nad zbořenou svatyní má dnes více rozměrů a bylo by dobré některé nové hledat. V dnešní době, kdy je Erec Jisrael svobodná, mnoho Židů přesto setrvává dobrovolně v diaspoře. Jestliže tito Židé netouží po účasti na chrámových obětních slavnostech, nabízí se nutnost nově interpretovat Tiša beav. Snad již nejde o pláč pouze nad kdysi zbořeným Jeruzalémem, ale v tom smutku oplakáváme i jiné tragédie, jiné krize, které nemají svá přesná výročí. Tisíce pogromů, justiční vraždy, ani šoa nemají svůj Devátý av, přestože znamenaly více obětí než boj s Nebúkadnezarem nebo s Titem. A tak v pláči nad Jeruzalémem zaznívá i nářek nad těmi milióny obětí, které nemají svůj jahrzeit, ani macevu. Tiša beav je mimo to, že je připomínku zjevných, velikých dějinných událostí, také připomínkou každé oběti nenávisti a lhostejnosti, je symbolem, který je srozumitelný i nám v diaspoře v roce 5776, daleko v prostoru i čase od hořící svatyně.

Krize vždy přicházely a jistě budou přicházet. Právě den zármutku nad zkázou Chrámu připomíná i to, co následovalo, znovuzrození božího lidu. Možná dnes mnozí z nás vnímáme příchod jakési další krize, zhrubnutí komunikace, vzestup hlouposti, nenávisti, zla a strachu. Nikdo nevíme, co přesně přichází, ale obavy cítíme asi všichni. Ale dějiny nás učí, že po každé krizi, po každé katastrofě, a nakonec i po každé době hněvu, nenávisti, obav a smutku přichází nový život, nové porozumění tomu, co se stalo, nové výzvy a nové naděje. Existuje ještě jedna prastará tradice, která říká, že právě na Tiša beav se má narodit Mesiáš. Prorok Jeremjáš již v době, kdy ještě doutnaly trosky Chrámu vyzýval lid k pohledu kupředu do času, kdy bude třeba znovu obdělat pole, zasadit stromy a stavět domy. To čeká i nás.

-------