Artemis Efeská a Panna Marie, aneb teologie pro feministky

Patnáctého srpna si katolická církev připomíná svátek Nanebevzetí Panny Marie. Pro historiky, religionisty a znalce umění je tento den rovněž připomínkou prastarého svátku Artemis Efeské, patronky významného řeckého města a skvostného chrámu, k němuž se v antické době vždy 15. srpna scházela početná procesí z celého helénistického světa, aby uctila milovanou panenskou bohyni.

Když kolem roku 450 př. Kr. popsal historik Hérodotos velkolepost Artemidina chrámu v Efesu, mělo toto svaté město za sebou již dlouhou historii kultu bohyně. Podle řeckých pověstí obývaly krajinu, v níž byl později vystavěn Efesos, panenské Amazonky, uctívačky Velké matky a měsíce.

Tradice uvádí, že město bylo založeno jónskými osadníky v 11. století před obecným letopočtem. Noví příchozí zde nalezli významnou svatyni božské Matky, kterou prý původní obyvatelé oblasti založili na místě dopadu velkého meteoritu.(1) Zdá se, že zdejší oblíbená mateřská bohyně byla jednou z theofanií archaické původně snad maloasijské mateřské bohyně, jejíž kult známe v mnoha podobách z rozsáhlé oblasti Evropy a Přední Asie. Fakt, že šlo ve většině případů o lunární božstvo často spjaté s ochranou a lovem divoké zvěře, ovlivnil ztotožnění této asijské bohyně s původně arkadskou panenskou bohyní Artemis.

Nejstarší tři po sobě postavené Artemidiny chrámy z osmého století před občanským letopočtem byly údajně dřevěné a podlehly ohni. Kolem roku 600 byl vystavěn chrám o půdorysu 14 x 28 m, který byl obestavěný ze všech stran zdmi. Teprve lýdský král Kroisos (vládl v letech 560-547 př. o. l.), jehož bohatství vešlo do úsloví, štědrou donací umožnil zbudování nového chrámu ze dřeva a z mramoru. Výstavba této svatyně trvala údajně sto dvacet let a jde právě o tu budovu, jejíž nádheru obdivoval Hérodotos. Dílo architekta Kersifona z Knóssu, jeho syna Megathéna a Theodora ze Sámu představovalo svatyni o rozměrech 55 x 115 m, což je asi třikrát větší půdorys, než měl Diův chrám v Olympii, sám pokládaný za jeden z největších v Řecku. Podle Pliniova svědectví se Artemísion pyšnil 127 jónskými sloupy, jejichž výška dosahovala více než devatenácti metrů.

Právě v tomto chrámu stála ona zvláštní socha panenské Artemis, nad jejíž podivností se pozastavuje Mircea Eliade: "V Efezu byla její (Artemidina) mateřská funkce znázorněna výtvarně, a to tak groteskním způsobem, že v ní jen těžko můžeme spatřovat řeckou bohyni."(2) Eliade má na mysli známé vyobrazení bohyně v helénistické éře často kopírované a parafrázované(3), popisované jako "bohyně s mnoha prsy". Výklady oněch podivných "prsů" se různí, jde o tři řady po sedmi "prsech", spíše však náhrdelníky složené buď z plodů, nebo dokonce z býčích varlat, které zdobí hruď bohyně.

Když 21. července 356 př. o. l. zřejmě duševně vyšinutý jistý Hérostratos vypálil Artemísion, prý, aby si zajistil místo v historii, prožívali nejen obyvatelé Efesu, ale všichni ctitelé Artemidy existenciální šok. Práce na obnově započaly velmi brzy z podnětu Alexandra Makedonského. Nový chrám měl sice nižší sloupy, asi 17,60 metrů vysoké, ale byl celý vyzdvižen na plošinu vysokou skoro tři metry(4). Filón tento obnovený chrám zařadil do svého výčtu sedmi divů světa: "Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem." Také v tomto chrámě byla centrem kultu velká socha Artemidy v oné nezvyklé podobě. Římané ji ztotožňovali s Dianou.

Řecká Artemis, která v Malé Asii splynula s ideou bohyně Matky, byla ve své domovině vnímána jako chladná, přísná, ba někdy velmi krutá panna. Byla dcerou samotného Dia a starší sestrou Apollóna. Od otce si prý vyprosila věčné panenství, luk a šípy, družinu mořských a říčních nymf, šafránový, rudě lemovaný šat a smečku psů. Prosadila také, aby byla bohyní světla. Zeus splnil všechna její přání a přidal jí též třicet měst a učinil ji ochránkyní přístavů.

Její cudnost byla nedotknutelná a bez smilování trestala nejen pokusy o znásilnění, ale i pouhý chlípný pohled (příběhy Siprioita, Órióna nebo Aktaióna). Mladé dívky odcházely v devíti letech od rodiny a byly zasvěcovány Artemidě, v jejíž službách zůstávaly až do sňatku. Původně se tento zvyk týkal snad všech dívek, později jen některých. V Athénách se tyto zasvěcenkyně nazývaly arktoi, tj. medvědice. Artemis byla tedy nejen ochránkyní dívčí puberty, ale v archaických dobách bývala spojována s kultem medvědice a sama byla zřejmě jako Medvědice vnímána a zobrazována.(5) Tomu nasvědčuje i příběh Artemidiny družky Kallistó, kterou Artemis pro porušení slibu panenství proměnila v medvědici a potom i zahubila. Kallistó se pak dostala na nebesa v podobě souhvězdí Velké medvědice. Zatímco v Evropě byla bohyně spojována s medvědicí, v Asii byl jejím heraldickým zvířetem spíše lev. Existuje i vyobrazení Artemidy stojící mezi dvěma pardály jako Paní zvířat na plaketě ze sedmého století. Jindy bývá bohyně zobrazována spolu s jelenem či srncem.

Artemis byla od nejstarších dob spojována s divokou zvěří jako Velká lovkyně s lukem. Iliada ji označuje jako Paní zvířat, "pontia thérón" (Illias, XXI, 470 n.) Přes své panenství byla bez pochyb dědičkou paleolitických bohyní zvířecí plodnosti. Její raný kult snad doprovázely orgiastické tance se zvířecími maskami. "Když svítil měsíc, byla Artemis přítomna a zvířata i rostliny tančily."(6)

Jak dokazuje tetradrachma z Efesu z roku 350 př. o. l. byla heraldickým zvířetem kromě medvědice a jelena i včela. Včelstvo bylo známo jako obec panenských družek (věřilo se, že se rozmnožují parthenogeneticky) a jejich podivuhodné společenství ukazovalo na božský řád.  Oddanost včel "Velké matce" byla příkladem a vzorem oddanosti panenských zasvěcenkyň ochranné bohyni. Zasvěcenkyně byly nazývány včelami a vyobrazení včel například na zlatém náhrdelníku z Mallie na Krétě(7) bylo spíš talismanem než pouhým šperkem. Dnes už těžko můžeme rekonstruovat religionistické pozadí "včelího jména" pozoruhodné izraelské prorokyně a soudkyně Debóry, ale souvislost s odkazem na "Velkou matku" nelze vyloučit.

"Včela, která ze sebe vydává potomstvo, raduje se z dětí, a přesto si uchovává panenství"(8) se později stala vhodným symbolem Panny Marie, jež porodila Krista symbolizovaného medem.

Rozpor mezi Artemidiným panenstvím a její mateřskou podobou zřejmě nepůsobil antickému člověku žádné problémy. Byla uctívána jako "Kúrotrofos", pečovatelka a vychovatelka a také jako "Locheia", bohyně porodu. Napětí mezi rozdílnými charakteristikami bohyně Panny a Matky poskytovalo dynamiku jejímu kultu a zajišťovalo jeho neuvěřitelnou životnost, popularitu a kontinuitu.

Na přelomu epoch byl Efesos znám jako velké náboženské a obchodní centrum. Každý rok 15. srpna probíhaly velké oslavy k poctě patronky. Městem procházela procesí poutníků s množstvím darů určených bohyni. Kult Artemidy byl značně zkomercionalizovaný, přesto nechybělo opravdové zanícení. Mnozí vynaložili značné jmění, aby mohli Efesos navštívit a věnovat své Ochránkyni dar. Na cestu domů si poutníci kupovali sošky Artemis, ti chudší hliněné, ti bohatší zlaté nebo stříbrné. Oblíbené byly i stříbrné miniaturní modely chrámu. Výroba talismanů znamenala výnosnou živnost. Město bylo rovněž proslulé magickými a okultními praktikami, prodejem amuletů, působením kouzelníků a věštců. Konflikt s rodícím se křesťanstvím byl nevyhnutelný. Plastický obraz tohoto střetnutí nám zprostředkovávají novozákonní Skutky. Apoštol Pavel  pobýval v Efesu asi dva roky a jeho ostrá kritika náboženské praxe Efesanů vyvolala nepokoje podnícené výrobcem devocionálií, jistým Demetriem. Rozvášnění Efesané sborově volali: "Megalé hé Artemis Efesión" (Veliká je Artemis Efeských! - viz Sk 19,28), šlo o bouře tak významné, že apoštol musel město opustit (Sk 19, 23 – 20,1). Přesto zde zanechal sice malou, ale životaschopnou obec křesťanů.

V Efesu proběhl transformační proces dobře známý z mnoha jiných původně pohanských míst, ale zde měl zvlášť ostré kontury. Do svatyně pravěké panenské a mateřské bohyně vstoupila křesťanská mariánská legenda. Panna Marie, která historicky vzato zřejmě nikdy Efesos nenavštívila, se stala jeho novou patronkou a dnes můžeme jen hádat, nakolik vtiskla podobu Efesu Panna Marie a nakolik vtiskl Efesos podobu Panně Marii.

Podle křesťanské nauky samozřejmě není Panna Marie bohyní. V monotheistickém vnímání božství, jakkoliv dynamickém díky nauce o Trojici, není pro bohyně místo.(9) Marie je jen lidskou bytostí, pravda obdařenou zvláštní mocí a jedinečnými vlastnostmi, které ji odlišují od všech ostatních lidí, ale není pokládána za božskou. Přesto ve srovnání s antickými bohyněmi nemůžeme nevidět ty její vlastnosti, které kdysi náležejí pouze bohyním, jako je vševědoucnost, všemocnost, nesmrtelnost. Stejně tak plní mnohé role přičítané bohyním, jako spasitelka, ochránkyně, záruka plodnosti. Vůbec nemá menší moc než jiné bohyně, a dokonce ani její funkce se neliší od funkcí dávných bohyní. Ve skutečnosti je pro milióny svých ctitelů tou, kterou byly starověké bohyně pro své ctitele. Pojetí boží moci a síly bylo v polytheismu odlišné od monotheistického modelu s jeho vypracovaným a přísně střeženým vnímáním jedinečnosti. Marie patří ke staršímu typu božství, k tomu typu, který představovala například právě Artemis.

Mariánská legenda Efesu se opírá o novozákonní Ježíšův výrok, který svěřuje Marii milovanému učedníku Janovi (J 19, 26-27). Tento výrok z Janova evangelia dokládá nesporné povědomí úcty k Marii již na konci prvního století. Apoštol Jan údajně působil jako hlava křesťanské obce v Efesu do vysokého věku, zemřel snad kolem roku 100. Byl pohřben na místě, kde byla ve třetím století postavena bazilika sv. Jana. Dnes je tento kostel již v rozvalinách, ale dochovaly se mramorové sloupy. Apoštol Jan podle jedné z legend přivedl do Efesu Pannu Marii a ta je zde také pochována. (Jiné tradice udávají ještě dva Mariiny hroby, jeden v údolí Kidrónu a druhý na Sijónu v Jeruzalémě.) V Efesu se též ukazuje "domek Panny Marie", skromné kamenné stavení asi osm kilometrů jižně od města. Toto obydlí se stalo poutním místem, ačkoliv jeho tradice není stará, byl prý objeven až v roce 1891 díky jedné jasnovidce(10).

Je pravděpodobné, že se už za svého života těšila Marie jisté úctě jakožto členka Ježíšovy pokrevní rodiny, k níž patřil i horlivý "bratr Páně" Jakub. Vliv Ježíšových příbuzných však rychle pohasl likvidací rané jeruzalémské církve během Židovské války a iniciativu převzaly sbory helénizovaných Židů. Přesto zvláště v lidových kruzích úcta k Marii strmě rostla. Marie byla nazývána Bohorodičkou. Termín "Deipara" je doložen z počátku 3. století, ale když se jej zmocnili monofysité, prosadil se termín Theotokos, "Boží matka". Zdánlivě malicherný spor rozněcovaný především vroucí zbožností lidových vrstev se stal teologickým tématem ve sporu Cyrila Alexandrijského s Nestoriem Cařihradským.

Podle antiošské teologické tradice, která kladla důraz na Ježíšovo lidství,  polemizoval ve svých kázáních Nestorius proti označování Matky boží jako Theotokos (θεοτόκος, dei genetrix, Nositelka Boha, tedy Bohorodička) a navrhoval termín Christotokos (χριστοτόκος, Nositelka Krista, tedy Kristorodička). Lidové vrstvy však citově lpěly na starém označení Theotokos a nechtěly se ho vzdát. Příležitosti se chopil dávný protivník Nestoriův, Cyril, protože Alexandrie žila v konkurenčním napětí s Cařihradem a patriarchové obou megapolí vzájemně žárlili na svůj nemalý vliv. Cyril ve svém velikonočním dopise biskupům Egypta z roku 429 a v okružním listě svým stoupencům, tisícům mnichů, zavrhl Nestoriovu nauku a obrátil se k papeži Celestinu I. o rozhodnutí.(11) Celestinus podpořil Cyrila. Spor podněcovaný Cyrilem se vyhrotil do té míry, že docházelo k násilnostem a pod tlakem událostí císař Theodosius II. svolal na Svatodušní svátky roku 431 právě do Efesu Třetí ekumenický koncil.

O dramatickém průběhu Efeského koncilu máme četná historická svědectví. Vedoucí osobností se stal Cyril Alexandrijský. Zahájil koncil současně jako zástupce papeže se šestnáctidenním zpožděním 22. června 431, ačkoliv stoupenci antiošské školy s patriarchou Janem ještě nedorazili. Nestorius, i když byl v Efesu přítomen, odmítl účast. Nálada ve městě byla proti němu tak vyhrocená, že musel dostat ke své osobní ochraně císařskou stráž. Rozhodnutí císaře se postupně během sedmi sezení klonila tu na stranu Nestoria, tu na stranu Cyrila. Konečně na sedmém zasedání snad 31. července císař odmítl Nestoriovo učení. Koncil vyhlásil závazné učení, že Ježíš je jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami – zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší i fyzickým tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spory ještě pokračovaly, ale vyústily v Nestoriovo uvěznění a následné vyhnanství. Cyrilovo pojetí Bohorodice se natrvalo prosadilo v křesťanské církvi. Na Efeském koncilu bylo také vyhlášeno dogma o trvalém panenství Marie. Teologie se vyrovnala s paradoxní ideou starověké Panny – Matky. Koncepce parthenogeneze mateřských bohyní se v postavě Marie přenesla do nové víry. Ježíšova matka byla na Západě ztotožněna s tajemnou postavou božské Moudrosti (hebrejsky "Chochma", řecky "Sofia"). Na Východě byla rozvedena nauka o Svaté Sofii jako o ženském aspektu Ducha svatého.

Panna Marie na sebe vzala mnohé z rysů archaických bohyní. Stejně jako Artemis si uchovává své panenství. Její svátek Nanebevzetí (Assumptio B. Mariae Virginis) je slaven 15. srpna, ve stejný den, kdy Efesem procházela slavná procesí k poctě Artemidy. Jako "Hvězda mořská" je zejména ve Středomoří ochránkyní námořníků a přístavů stejně jako chránila přístavy Artemis. (V tomto případě ovšem je lidová etymologie jména Marie nečekaně blízko správnému výkladu, jeden z významů původního hebrejského jména Mirjam je totiž Hořké moře.) Sochy Panny Marie jsou dodnes ve Středomoří ve slavnostních procesích přinášeny ke kotvištím, aby poskytly svou vlídnou ochranu lidem a lodím na moři. Marie je ctěna jako "semper virgo", je Pannou i Matkou, je ochránkyní rodiček a dětí. Je "prostřednicí vykoupení", je "v těle na nebe vzatá"(12). Je zobrazována stojící na měsíci a oděná sluncem podle Apokalyptické vize (Zj 12, 1- 6). Tak upomíná na lunární charakter Artemis i na její vládu nad světlem. Tradice jí přisoudila symbol včely, zatímco všeobecnou symboliku Atremidiných zvířat u Marie nacházíme jen ztěží a nepřímo v gotických vyobrazeních rajských zahrad plných zvířat, uprostřed nichž trůní Panna Marie nebo ve scénách "Lovu na jednorožce", kde se bájný jednorožec utíká pod Mariinu ochranu. Stejně jako pohanská bohyně si Panna Marie uchovává naprostou nezávislost na světě mužů a stává se osobní ochránkyní dívek i matek.

Přes opakovaná horlení teologů dobře si vědomých heterodoxnosti božských rysů Panny Marie, dokonce i přes důrazné reformační tažení proti mariánské úctě, zůstává v křesťanstvu v postavě Marie přítomen ženský aspekt božství, bez něhož si, aniž si to vždy připouštíme, už neumíme křesťanství představit. Tento heterodoxní prvek přimíšený do mystiky i do racionalistické teologie poskytoval křesťanství ono dynamické napětí, které dodávalo životnost už dávnému kultu Artemidy.

Přestože křesťané Artemidin chrám zbořili v pomstě nad vyhnáním apoštola Pavla a slavné palladium "Artemis s mnoha prsy" jeden horlivý křesťan v roce 400 zničil se slovy, že jde o "démonskou Artemis", Efesos zůstal i v nové éře městem Panny.

Obrázky z archivu autorky: 

• Mateo Terezo (1637-1666): Nanebevzetí Panny Marie, kolem 1650.
• Leonarchos: Artemis z Versailles - římská kopie řeckého helénistického originálu
• Rekonstrukce Artemidina chrámu v Efesu
• Dnešní podoba starého Efesu - Amfiteatr
• Tradiční poslední domov Panny Marie v Efesu

Poznámky:

1. Wilson, Colin: The Atlas of Holy Places and Sacred Sites. Dorling Kindersley Limited. London. 1996. str. 32.
2. Eliade, Mircea: Dějiny náboženského myšlení I. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. OIKOYMENH. Praha.1995. str. 263.
3. Strong, Donald E.: Antické umění. Umění Světa. Artia. Praha. 1970. str. 149.
4. Řekové a rozkvět antiky. Z italského orig. Meraviglie Dell´Archeologia, I Greci E La Magna Grecia. De Agostini. Novara. 1998. vydal KK, Balios. Praha. 2001. str. 126.
5. Kerényi, Karl: Mytologie Řeků I. Příběhy bohů a lidí. OIKOYMENH. Praha. 1996. str. 113.
6. Kerényi. Str. 116.
7. Geiss, Heinz: Starověký Knóssos. Vyšehrad. Praha. 1985. str. 90.
8. Cooper. J.C.: An Illustrated Encyclopaedia of Traditional Symbols. Thames and Hudson. London. 1987. str. 205.
9. Kinsley, David: The Goddesses Mirror. Visious of the Divine from East and West. State University of New York Press, Albany. New York. 1989. str. 215 n.
10. Řekové a rozkvět antiky. Str. 128.
11. Jedin, Hubert: Malé dějiny koncilů. Česká katolická Charita. Praha. 1990. str. 18-21.
12. Říčan, Rudolf; Molnár, Amedeo: Dvanáct století církevních dějin. ÚCN Kalich. Praha. 1973. str. 160.