Neonacistická akce se obešla bez konfliktů
Snaživý reportér možná nabídne na dvě sekundy mikrofon roztrpčenému divákovi, který pamatuje hrůzy nacismu z vlastní zkušenosti. V zájmu "vyváženosti" pak je nabídnut mikrofon také zakuklenému náckovi. Vše je korektní, bez incidentů. Jde přece o politické názory, každý má svobodu. A tím je tedy všechno oukej.
Zdá se, že neteče-li zrovna krev, je pochod neonacistů naprosto přijatelnou společenskou akcí, něco jako hasičský bál nebo výstava drobného domácího zvířectva. Teče-li trocha krve z rozbitého nosu, jde naopak o chutné sousto pro zbulvarizované zpravodajství jakéhokoli média. Reportéři pak s těžko skrývaným potěšením ukazují záběry nějaké té modřiny nebo šrámu a vykreslují v pestrých barvách řádění nebezpečných šílenců z řad odpůrců řádně nahlášeného a úřady povoleného pochodu. Prostě spokojenost na všech stranách. Hlavně že se nenudíme. V televizi je večer z pohodlí domova na co koukat.
Děsí mě úleva v tónu reportéra, s níž je shrnuta zpráva o provokaci extrémistů: "hlavně že se nic nestalo."
Ale ono se stalo: našimi městy pochodují lidé popírající základní lidská práva, urážející spoluobčany, vyhrožující menšinám, vysmívající se demokracii a obětem šoa. Proti tomu je rozbitý nos bezvýznamnou banalitou. Nakonec jde povrchnost zpravodajství tak daleko, že i pokojný protest normálních občanů proti těmto Hitlerovým obdivovatelům je hodnocen jako potenciálně nebezpečná akce "anarchistů". Mezi anarchisty bývá pak zařazen i osmdesátiletý pán přeživší Osvětim nebo docentka psychologie z prestižní univerzity, ale i pobouření studenti, kteří se na řádění nácků nemohou dívat a pískají na protest. Častěji je však takový protest okázale ignorován – inu, je příliš pokojný. Zpráva bez krve není zprávou.
Pro reportéry a následně i pro veřejnost, je pak zpráva o neonacistické akci hlavně informací o možném střetu jakýchsi sice protichůdných, ale stejně nebezpečných fanatiků – a hlavně, že se nic nestalo.
Ale ono se stalo.
Když už nejsme schopni rozlišit zlo od protestu proti němu, když rádi užíváme větu: "Nácky nemusím, ale..." (a přidáme výhradu vůči: Romům, Židům, cizincům, anarchistům, levičákům, atd.), když nám ke spokojenosti stačí, že se akce obešla bez konfliktů, pak se něco stalo – s námi.
Věra Tydlitátová
Válečná zranění
Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.
Věra Tydlitátová
Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi
Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.
Věra Tydlitátová
Zklamaly elity národa?
Narazila jsem na zajímavou otázku, zda selhává elita národa, když se nechce postavit zlu ve společnosti. Že nechce jít do politiky...
Věra Tydlitátová
Putlere, blíží se březnové ídy
Když člověk trochu zná dějiny a myslím, že na vojenských akademiích se důležité bitvy také studují, vidí zajímavé příklady, ze kterých se asi Putler a jeho generálové zjevně nepoučili:
Věra Tydlitátová
Po volbách
Uvědomuji si, že vítězství demokratů ve volbách je dost vratké, ti voliči Ano, SPD a ani ti s tzv. propadlými hlasy nikam nezmizeli, naopak se mohou nebezpečně radikalizovat a sjednotit.
Věra Tydlitátová
Tolkien v pohledu religionisty
Když kolega Pavel Hošek avízoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující.
Věra Tydlitátová
Erika Bezdíčková nás opustila
Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Věra Tydlitátová
Disidenti ve vatě a v brokátu
Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview...
Věra Tydlitátová
Bojkoty Izraele jako pokrytecká nemoc západních intelektuálů
Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky Hnutí Bojkot, stažení investic a sankce, zkratkou BDS nebo Hnutí BDS, ...
Věra Tydlitátová
Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař?
Přemýšleli jste někdy nad názvem firmy Gilead Sciences pracující na léku Remdesivir, který nedávno přispěl k uzdravení Roberta Markoviče těžce zasaženého Covidem-19?
Věra Tydlitátová
Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová
Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Věra Tydlitátová
Úsvit módního intelektualismu
Před pár dny nás opustil skvělý rebel evropské filosofie Ladislav Hejdánek. Vzpomínáme na něj my, které učil v bytové univerzitě i na fakultě filosofické a kteří ho známe.
Věra Tydlitátová
Krize víří špinavé bahno
Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti.
Věra Tydlitátová
Křeček a právo sodomské
Ve středu 19. února složil Stanislav Křeček slib veřejného ochránce práv do rukou xenofobního extrémisty Tomia Okamury, který je známý svým štítivým poměrem k pravdě a je z vůle českých mafiánů místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Věra Tydlitátová
Kdo parazituje na Lidicích?
V těchto dnech čteme o podivném angažmá novopečeného ministra kultury v Památníku Lidice. Lubomír Zaorálek vyzval k rezignaci ředitelku Mgr. Martinu Lehmannovou.
Věra Tydlitátová
První dáma české literatury
Dnes si připomínáme dvě stě let od narození Boženy Němcové. Kdo by neznal její pohádky, nebo Babičku? Veřejnoprávní média přinášejí řadu výborných dokumentů a adaptací jejích děl.
Věra Tydlitátová
O luskounech a jiných čínských masakrech
Když mi bylo dvanáct let, jeli jsme se školou na zájezd do Zoo ve Dvoře Králové na tehdy relativně nové safari.
Věra Tydlitátová
Hej, Slované...
Nic proti Slovanům, Germánům, Keltům atd., ale tohle všechno je haraburdí romatismu počátku 19. století.
Věra Tydlitátová
Belšasarova hostina na pražském Hradě
Prorok Daniel je postava, která ukazuje, jaký poměr má mít člověk ke zpupné moci. Píše se o něm, že se odmítl poklonit mocným. Bylo to dávno, pradávno, ale co se změnilo?
Věra Tydlitátová
Národní smrádek
Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |