Nesnesitelná lehkost ideologie

V poslední době jsem napsala několik článků, které se tak či onak týkaly buď společenských problémů, nebo politiky. Nebyl to záměr, prostě se ta témata nabídla sama, jak šly dějiny. A díky zpětné vazbě od čtenářů mám další téma: ideologizace myšlení.

Každý z nás má životní zkušenosti, které nějak formují jeho postoje, životní hodnoty, obavy a soudy. Pokud můžeme hovořit a publikovat, promítáme tyto své názory do řečeného či psaného, prostě se stávají součástí naší (víceméně virtuální) osobnosti. Na tom není nic divného a není to ani zavrženíhodné. Problém je, když tento komplex názorů, obav a soudů zabetonujeme do nějaké pevné a předem dané ideologie, do rámce vnuceného zvěnčí a osekaného o každou pestrost a individualitu. 

Ideologizace myšlení znamená, že se má osobnost stane striktně „pravicovou“ nebo „levicovou“, „proamerickou“, „protiamerickou“, takovou či makovou, hlavně ale naprosto čitelnou pro lidi hloupé a možná i zlé. Zajímavé to všechno začne být, když člověk takové ideologizaci nepodlehne a prostě se vyjadřuje ad hoc k problémům podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já i mnozí mí kolegové se o to stále pokoušíme. Někteří čtenáři však onu ideologizaci předpokládají, neumějí si představit, že by někdo prostě takto zabetonovaný nebyl. A začnou předhazovat nesmysly. Známe to všichni: napíšeme, či řekneme, že se nám líbí modrá barva, a jsme zahrnuti posměchem, že se klaníme Topolánkovi (kdosi dokonce v diskusi napsal, že je pro mne Topolánek bohem). Líbí-li se nám červená barva, jsme komunistické … (nelze napsat). Má to svůj racionální psychologický důvod.

Máme zde co dělat s archetypem stínu, jak jej popsal Carl Gustav Jung. Člověk promítá své vlastní obavy, odpor a problémy do obrazu nepřítele. Obrazně řečeno, svůj vlastní stín, který je samozřejmě zatížen velmi negativními emocemi, vidí na druhých, aby se nemusel podívat na sebe. Ideologické myšlení se tímto způsobem promítá do postavy oponenta, člověk ideologizovaný promítá stín své zideologizovanosti do protivníka  a předpokládá primitivní ideologičnost u každého, s nímž nesouhlasí. Rasisté nás obviní z rasismu na základě jednoho výroku vytrženého z věty. Různí devianti z radikálních náboženských skupin všeho druhu v nás vidí notorické nemravy, skrytí homosexuálové a pedofilové útočí na účastníky Queer Parade v nejprudším pohoršení. Militanti zahledění do vyzbrojeného Ruska obviňují údajně militantní Ameriku z touhy po světovládě (která začíná nejspíš na Brdech). Náckové obviňují Židy ze spiknutí, které by sami tuze rádi zosnovali, ale chybí jim jednak inteligence a jednak Vůdce, který by sjednotil jejich rozhádané a nedisciplinované bojůvky. A tak podobně.

A tak mi bývá podsouvána celá škála ideologických rámců, z nichž ani jeden neodpovídá mé osobnosti. Kdybych si dala tu práci a srovnala je do sloupků, vyšla by pěkná sbírka protimluvů. Stávám se pro mnohé jejich stínem? A nejen já. Jakmile kdokoli z nás bloggerů napíše něco na téma jen trochu kontroverzní, pozná to sám. Už to známe všichni. Jsme cpáni do kvádrů rozličných světonázorů, aby bylo možné námi manipulovat, porážet nás prefabrikovanými argumenty, abychom se stali čitelnými pro každého primitiva. Jsme představováni jako představitelé a mluvčí několika předem daných ideologií.

A zatím je to všechno jinak. Chci, aby byla respektována má svoboda mít některé názory pravicové, jiné levicové, být jednou na straně modré a jindy červené, jednou souhlasit s těmi, jindy s oněmi, mít své názory a uznávat názory druhého, když jsou podle mého názoru správné. To není relativizace hodnot, to je právo na názor bez ohledu na betonové mantinely  ideologie. Život je strakatý, problémy jsou různorodé a proměnlivé, názory se mohou měnit pod tíhou nových zkušeností, relevantních argumentů nebo prostě zráním osobnosti. Ideologie je mrtvá, ale pravda je živá, košatí se jako divoký strom, má různé podoby a těžko se postihuje tomu, kdo své myšlení zabetonoval tou či onou ideologií.