Sionismus není sprosté slovo

V posledních letech a týdnech vzrůstá frekvence užívání slova sionismus jako označení nějakého metafyzického zla.

Publicisté a diskutéři se brání označení za antisemity tak, že zdůrazňují svůj oblíbený protimluv „Milujeme Židy (židy), ale nenávidíme sionisty“. Tato fráze a její varianty se stávají stále častějším alibistickou floskulí milovníků spiknutí, levicových aktivistů i neonacistů a svou frekvencí pomáhají fixovat novou formu nenávisti proti Židům. Protože, přiznejme si to, sionisté nejsou nějací zelení mimozemšťané, ale jsou to... ano, je to trapné, ale jsou to Židé.

Antisemité z různých zdrojů současného módního antisionismu se nikterak neliší od regulérních antisemitů z řad KSČ, kteří v 50. letech slovem sionisté označovali své oběti zejména z řad umělců, spisovatelů a vůbec lidí vzdělaných. Po válce se jaksi nehodilo nadávat na Židy a hnát je do lágrů, nadávalo se tedy na sionisty a popravovali se sionisté. Ovšemže nikoliv mimozemského původu. Ano, oběti bolševické šikany a zvůle včetně justičních vražd byli Židé, a občas také nežidé, kteří se s Židy přátelili a pomáhali jim.

Sionista bylo za komunistické vlády prakticky totéž co intelektuál, byla to prostě nadávka. Přitom se mlčky předpokládalo, že sionistou je potencionálně každý Žid, bylo tedy možné za označení sionista skrýt tradiční vulgární antisemitismus. Také dnes se tímto myšlenkovým postupem řídí ti demagogové, kteří se distancují od nejhloupějších projevů antisemitismu, neboť ten je již značně zdiskreditovaný. Je praktičtější vydávat své paranoické bludy a touhu zničit židovskou vlast za solidní politický postoj a nebýt považován za rasistu. Tak se stává, že kritika sionismu je salonhäfig, zatímco nadávání na židáky by prošlo jen stěží a znamenalo by společenskou sebevraždu. Alespoň zatím, než se společnost patřičně „odváže“ a přestane potřebovat kódovanou mluvu. To už se také postupně stává.

Jak tedy vnímat pojem sionismus? Ten, kdo zná dějiny, ví, že jde o název hnutí, jehož kořeny tkví již ve středověku a v touze židovstva po návratu do Erec Jisrael. Judaismus zahrnuje mimo jiné neustálou připomínku ztracené vlasti a mesiášskou naději na návrat. Politický sionismus je však novodobého data a pomineme-li několik marných pokusů s politickými ambicemi, které souvisely s mesiášskými nadějemi raného novověku, jakou byla například kampaň tajemného dobrodruha Davida Reubeniho v 16. století, jde o jedno z mnoha národních, většinou sekulárních, kulturních a a politických hnutí 19. a 20. století. Podobným hnutím bylo i české národní obrození.

Po mnoha marných pokusech vzdělaných evropských Židů vplynout do kultury, hospodářství a politiky evropských zemí a obohatit je vlastní prací i schopnostmi, se ukázalo, že antisemitismus není mrtvý a úporně se vynořuje vždy, kdy už to ani nikdo nečeká, a znovu opakovaně zamořuje společenskou atmosféru. Po optimistických výhledech a zrodu ideálů francouzské revoluce a po nástupu moderní industriální společnosti, po opakovaných proklamacích o rovnosti všech občanů a po umožnění společenské mobility, v době všeobecného vzdělání a přístupu k informacím, po vznešených prohlášeních humanity – se koncem 19. století, století pokroku, vynořila Dreyfusova aféra, absurdní výron nenávisti, iracionality, nevzdělanosti, lhostejnosti a zloby.

V našich zemích se ve stejné době vyvalila špína hilsneriády, která odhalila ubohost tehdejší české společnosti a skutečnou malost mnohých na sebe hrdých „vlastenců“. V době vzývání modernity a rozumu znamenaly takové a mnohé podobné antisemitské kampaně pracující se zmanipulovanými soudními procesy, se středověkými argumenty a vymyšlenými pověstmi o rituálních vraždách velkou ránu ideji pokroku a humanity. Není divu, že se mnozí lidé, kteří neztratili zdravý rozum a smysl pro spravedlnost, otřásli odporem. Pro Emila Zolu nebo pro Tomáše G. Masaryka musely tyto aféry znamenat opravdový hnus.

Není divu, že tyto skandály alarmovaly také evropské židovstvo a dodaly argumenty národnímu hnutí. Řada pogromů v carském Rusku, procesy na Západě, štvavé kampaně v tisku, omílání urážlivých nesmyslů dokonce i ve „vědeckých“ kruzích, to vše muselo obrátit k sionismu leckterého vyznavače asimilace, jakým byl zpočátku i Theodor Herzl, jeden z „otců“ moderního sionismu. Idea svobody, bezpečnosti, autonomního národa, vlastního živého jazyka, vlastní kultury, politické autonomie, to jsou stavební kameny novodobého sionismu. Jsou to stejné stavební kameny, z nichž byl postupně budován národ český, slovenský, irský a mnohý další z těch, které prošly podobným vývojem: ocitly se na pokraji asimilace a vzepřely se zapomnění. Nikdo však nezpochybňuje české národní obrození, i když i zde by jistě bylo možné vznášet mnohé námitky proti jeho snahám. Sionismus je však stále znovu skandalizován. Zejména se různým krasoduchům zdá ohavné, že si moderní Židé svůj těžce vytrpěný stát o velikosti Moravy chtějí bránit a účinně brání před zničením.

Asi je na první pohled zřejmé, co znamená tento „dvojí metr“. Je to stejný dvojí metr, jaký uplatňují média vůči i jiným státům na Předním východě: tam, kde lze očekávat významné politické či hospodářské výhody, nejde nikdy kritika poměrů, stavu lidských práv či vojenských akcí dál než k několika opatrným výrokům o potřebě míru. Když však ve hře není žádný hmatatelný zájem, z kritizovaného státu „létají třísky“. Rakety Hamásu jsou v podání těchto kýčařských publicistů jen jakési neškodné prskavky, zatímco snaha Židů, ano snaha Źidů, nikoliv pouze „sionistů“ bránit se útokům, je v jejich očích zločinem.

Stát Izrael je tak poměřován naprosto nesmyslnými kritérii, argumenty se často pohybují na rovině „ošklivý sionista“ kontra „ubohé palestinské dítě“. Slovo sionismus je vztahováno na současnou politiku Státu Izrael, což je samozřejmě stejně zavádějící, jako kdybychom českou politiku označovali slovem „národní obrození“. Tato povrchní a nekompetentní novinářská klišé prakticky znemožňují normální objektivní hodnocení izraelské politiky, které by bylo jistě třeba, ale pro slušného člověka se stává čímsi a priori zapáchajícím.

Slovo sionista je často užíváno nesmyslně. Objevuje se občas názor, že je třeba odlišovat sionistu od Žida (žida), přičemž slovo sionista je hanlivé, u Žida (žida) může jít jak o nadávku, tak o označení neutrální, podle potřeby, inteligence a názorů pisatele. Tento sémantický zmatek je pouze obrazem myšlenkového chaosu žurnalistů a reportérů, kteří se ani nenamáhají zajímat se o něco jiného než o konflikty, násilí a tekoucí potoky krve. Zatímco náš věk pokládáme za věk rozumu a vědy, podléháme stejným emotivním vichřicím jako veřejnost konce 19. století rozrušená událostí v Polné. Nechceme slyšet věcné racionální argumenty, nechceme studovat historická fakta, ani skutečné problémy Předního východu, nechceme vidět Izrael jako moderní demokratický stát s kulturou tak blízkou té naší, nezajímáme se o jeho vědecké úspěchy a krásy opečovávané země, o jeho umění a literaturu, chceme se dojímat, vzrušovat, ukájet mediálními obrazy násilí, abychom nemuseli přemýšlet o složité realitě světa. A co hůře – promítáme do postmoderních mediálních obrazů stejná myšlenková klišé, jaká vyprodukovala ostudné antisemitské skandály - Dreyfusovu a Hilsnerovu aféru, kdy je Žid vždycky vinen.

Argumentace proti sionismu jakožto univerzálnímu zlu jde tak daleko, že spojuje sionismus s teorií spiknutí a přisuzuje mu například i bolševickou revoluci v Rusku nebo činy amerických prezidentů. Slovo sionismus nahrazuje moderním pisatelům slovo satan. Tato argumentace je bohatě rozpracovávána v některých zemích Předního východu, kde jsou nyní hojně revitalizovány staré západní argumenty čerpané z Protokolů siónských mudrců nebo z Mein Kampf. Zpětně se pak takto rozpracované ideologie vracejí na Západ pomocí moderních médií, především internetu. Vzniká tak dost absurdní situace, kdy naši rasisté bez uzardění užívají arabskou propagandu a na druhé straně se vyjadřují se velmi hanebně o „černých“ Arabech.

Horší však je, že podobně pohlížejí na sionismus také mnozí seriózní publicisté a někteří povrchní politologové, u nichž s označením primitiv, neonacista či rasista rozhodně nevystačíme. V akademických kruzích se v poslední době varovně šíří antisionismus z řad levicových intelektuálů, jak studentů, tak vyučujících. Podobné módě podlehl nejeden žurnalista či politik. Zatímco strašlivé porušování lidských práv například v Číně, v Severní Korei, či v mnoha zemích Afriky ponechává tyto levicové myslitele zcela chladnými, na maličký Izrael je neustále upřen superkriticky hodnotící pohled. Na Západě patří k dobrému tónu skandalizovat sionismus stejně jako bylo nedávno v módě obdivovat a obhajovat Sovětský svaz. Jde o podobnou motivaci – být zajímavý, originální a populární tím, že se kloním k „menšinovému“ a tedy zajímavému, originálnímu a populárnímu názoru. Budu-li na univerzitě hlásat, že Země je placatá, budu sice zcela mimo mísu, ale určitě získám velký zájem studentů a možná i zdání mučednické palmy, neboť v postmoderní společnosti nejde ani tak o fakta jako o image. I totální nesmysl může být dobrým zdrojem lichotivého zájmu, který je větším lákadlem než jakákoli nudná pravda. Někteří vědci, samozřejmě zvláště v oborech, které to umožňují, již nehledají objektivní informace, ale budují své kariéry na stejných principech jako mediální hvězdy. Chtějí být celebritami.

Postupně se tak vytváří v celém světě alarmující situace, kdy již absurdní ideologie přestávají být zajímavé, originální a menšinové, ale stávají se mainstreamemovým chórem ovlivňujícím veřejné mínění a jsou jím zpětně ovlivňované. Antisionismus v tomto konzumním a zpopularizovaném podání je moderní obdobou středověkého antijudaismu, obdobou pověr o Židech otravujících studně a vraždících křesťanské panny. Je také variantou moderního antisemitismu, neboť výběrově postihuje pouze židovstvo. Antisionismus není ničím jiným než současnou politickou formou antisemitismu. Teprve až se společnost vypořádá s touto absurdní a varovnou ideologií, bude možné hovořit o politických problémech v Izraeli stejně jako kdekoli jinde. Pak také bude možné mnohé z těch problémů opravdu řešit, na čemž má samozřejmě největší zájem sám Izrael. Bylo by jen moudré přestat podrážet každou izraelskou snahu o vyřešení bolestných vnitřních problémů či o legitimní ochranu svých obyvatel a raději se zaměřit na problémy doma, uspořádat poměry ve vlastní zemi včetně stavu lidských práv a zahraniční politiky a dbát na racionální vzdělávání a informování bez ideologických blábolů.

-----------

Psáno pro První zprávy, kde vyšla zkrácená verze

-----------------------------------------------------------------------