Vita magistra historiae
Vždy mi připadalo trochu těžké pochopit historii, kterou sama nepamatuji. Jak vůbec porozumět takovým hanebným událostem, jakým byla například Mnichovská dohoda? Nebo jak je možné uvěřit, že krátce po nástupu nacismu tolik normálních, slušných lidí začalo hbitě kolaborovat s okupanty? Je vůbec možné, že spořádaní čeští občané bezostyšně rozkradli majetek židovských sousedů? Proč se stal prezidentem člověk, který neváhal vraždit své přátele? Jak je možné, že jakýsi Vasil Biľak mohl beztrestně pozvat cizí armády, tedy podle všech norem spáchat vlastizradu, a přesto si žít v luxusu až do smrti?
Když jsem byla mladá a nezkušená, domnívala jsem se snad pod vlivem školní výuky a vůbec těch chudých zkušeností nasbíraných během dětství, že ohavné věci se děly jaksi, kdysi, dříve, ale že se lidé poučili a že nyní se chovají trochu lépe. Pravda, soused pořád udával na StB a ve škole se nesmělo říkat, že nás v Plzni osvobodili Američané, ale už se veřejně nepopravovali političtí oponenti, jáchymovský lágr byl uzavřený, na hlavu nám nepadaly bomby. Komunisté už sami nevěřili na nějaký komunismus a raději kšeftovali s tuzexovými bony a levnou naftou „od rusáků“. Války sice probíhaly, ale kdesi hodně daleko, zprávy o nich byly jaksi odmocněné černobílou televizí a vlastními konkrétními starostmi. Navíc jsme zprávám v bolševických novinách, rádiu a televizi nevěřili. Historie byla jakousi mytologií, vyprávěním o dávných a zcela jiných časech. Vždyť kdysi mohl jít například Karel Hynek Mácha pěšky do Itálie. Za mého mládí to vypadalo jako pohádka, protože by ho tam komunisti nepustili, neb nebyl bolševickým prominentem. Itálie byla pro obyčejné lidi stejně daleko jako Mars. A zdali by si tehdy kdokoliv občas rád nevyměnil svůj osud s Karlem Havlíčkem Borovským a jeho fešáckým pobytem v alpském Brixenu?
A vida, uplynulo sotva pár let a už chápu, co se stávalo lidem, když se měli postavit vypočítavému a cynickému agresorovi. Ta naděje, ovšemže marná, že uklidňováním, omlouváním a vysvětlováním uchlácholíme toho cvoka a oddálíme nevyhnutelnou zkázu. Proč se solidárně angažovat v zájmu nějaké skoro neznámé země na východě, ostatně země, kterou ve své bezdůvodné nadutosti rádi považujeme za chudou a zaostalou, když na její území vstoupí armáda obávané velmoci na povel velikášského diktátora? Ani není potřeba nějakých dohod v Mnichově, děje se to nyní bez dohody, prostě jen tak, gosudarovi se zachtělo. A nejen že většina významných politiků buď mlčí, nebo jen diplomaticky zdvořile vyjadřuje nevůli, ale dokonce se najdou podivíni, kteří ihned běží na ruské velvyslanectví, aby jménem jakési virtuální pidistrany odevzdali dopis plný ponížené oddanosti. Poté, co byli přijati bezvýznamným úředníčkem a pohoštěni čajem, hrdě hlásají do světa svou věrnost Putinovi. Hned zcela názorně vidím, jak to vše asi probíhalo po záboru Sudet a v srpnu roku 1968.
Dějiny se mi pozvolna otevírají jako ilustrovaná kniha. Už znám schopnost zločinců vyšplhat se za pomoci nepřátelské velmoci na nejvyšší politické posty, už znám zbabělost jejich obdivovatelů a voličů, nostalgii po otroctví, lenivost, závist, český antisemitismus a vyčůranou zlodějnu těch tisíců jinak hodných a osvícených lidí. Nacionalistický žvást zakrývá stejně jako kdysi prospěchářství, xenofobii a podlézavost vůči mocným. K nacionalismu se snadno přidruží i náboženské fráze vydávající se za víru a esoterické konspirační bláboly, které zesměšňují jasná fakta a každou racionální úvahu. Fangle vlají, kutálka hřmí do pochodu, lhaní se rozjelo jako promazaná rotačka. A také se už zastrašuje a vyhrožuje. Vzpomínám na poslední dny Karla Čapka a už si umím představit, jaké anonymy dostával před Vánoci toho tragického roku. Už vím, jaká síla vehnala milióny lidí do náruče smrti na frontách, v lágrech a na šibenici. To není nějaká dávná anomálie, to není odbytá veteš hodící se do učebnic dějepisu, to nejsou zanedbatelné výstřelky společenské spodiny, výlevy několika duševně vyšinutých jedinců. Stejné síly, stejní duchové a strašidla, kteří nás děsí v historii, jsou zcela živé, vysmáté a vesele se hemží okolo nás.
Historie není učitelkou života, je tomu naopak, současný život nás učí pochopit dějiny.
-------------------------------------
Věra Tydlitátová
Válečná zranění
Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.
Věra Tydlitátová
Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi
Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.
Věra Tydlitátová
Zklamaly elity národa?
Narazila jsem na zajímavou otázku, zda selhává elita národa, když se nechce postavit zlu ve společnosti. Že nechce jít do politiky...
Věra Tydlitátová
Putlere, blíží se březnové ídy
Když člověk trochu zná dějiny a myslím, že na vojenských akademiích se důležité bitvy také studují, vidí zajímavé příklady, ze kterých se asi Putler a jeho generálové zjevně nepoučili:
Věra Tydlitátová
Po volbách
Uvědomuji si, že vítězství demokratů ve volbách je dost vratké, ti voliči Ano, SPD a ani ti s tzv. propadlými hlasy nikam nezmizeli, naopak se mohou nebezpečně radikalizovat a sjednotit.
Věra Tydlitátová
Tolkien v pohledu religionisty
Když kolega Pavel Hošek avízoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující.
Věra Tydlitátová
Erika Bezdíčková nás opustila
Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Věra Tydlitátová
Disidenti ve vatě a v brokátu
Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview...
Věra Tydlitátová
Bojkoty Izraele jako pokrytecká nemoc západních intelektuálů
Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky Hnutí Bojkot, stažení investic a sankce, zkratkou BDS nebo Hnutí BDS, ...
Věra Tydlitátová
Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař?
Přemýšleli jste někdy nad názvem firmy Gilead Sciences pracující na léku Remdesivir, který nedávno přispěl k uzdravení Roberta Markoviče těžce zasaženého Covidem-19?
Věra Tydlitátová
Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová
Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Věra Tydlitátová
Úsvit módního intelektualismu
Před pár dny nás opustil skvělý rebel evropské filosofie Ladislav Hejdánek. Vzpomínáme na něj my, které učil v bytové univerzitě i na fakultě filosofické a kteří ho známe.
Věra Tydlitátová
Krize víří špinavé bahno
Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti.
Věra Tydlitátová
Křeček a právo sodomské
Ve středu 19. února složil Stanislav Křeček slib veřejného ochránce práv do rukou xenofobního extrémisty Tomia Okamury, který je známý svým štítivým poměrem k pravdě a je z vůle českých mafiánů místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Věra Tydlitátová
Kdo parazituje na Lidicích?
V těchto dnech čteme o podivném angažmá novopečeného ministra kultury v Památníku Lidice. Lubomír Zaorálek vyzval k rezignaci ředitelku Mgr. Martinu Lehmannovou.
Věra Tydlitátová
První dáma české literatury
Dnes si připomínáme dvě stě let od narození Boženy Němcové. Kdo by neznal její pohádky, nebo Babičku? Veřejnoprávní média přinášejí řadu výborných dokumentů a adaptací jejích děl.
Věra Tydlitátová
O luskounech a jiných čínských masakrech
Když mi bylo dvanáct let, jeli jsme se školou na zájezd do Zoo ve Dvoře Králové na tehdy relativně nové safari.
Věra Tydlitátová
Hej, Slované...
Nic proti Slovanům, Germánům, Keltům atd., ale tohle všechno je haraburdí romatismu počátku 19. století.
Věra Tydlitátová
Belšasarova hostina na pražském Hradě
Prorok Daniel je postava, která ukazuje, jaký poměr má mít člověk ke zpupné moci. Píše se o něm, že se odmítl poklonit mocným. Bylo to dávno, pradávno, ale co se změnilo?
Věra Tydlitátová
Národní smrádek
Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |