Šedesát let uplynulo od odchodu Bedřicha Hrozného

Pokud vzdělanější veřejnost něco ví o profesoru Bedřichu Hrozném, pak se velmi často mýlí v jeho zásadním objevu, když tvrdí, že Bedřich Hrozný rozluštil klínové písmo.

Správné tvrzení by znělo, že tento významný český orientalista, který se sám považoval za historika, rozluštil jazyk Chetitů a zařadil jej do indoevropské jazykové rodiny, čímž významně přispěl k bádání o starověkých Chetitech, nebo lépe řečeno o lidu, který zaujal jejich místo v oblasti malé Asie.

Bedřich Hrozný pocházel z rodiny evangelického duchovního v Lysé nad Labem, narodil se 6. května 1879. Již od mládíí prokazoval vysokou inteligenci a nadání pro jazyky. Jeho celoživotní zájem jistě nasměroval orientalista Justin Václav Prášek, který jej učil na kolínském gymnáziu. Mladý Bedřich Hrozný velmi brzy zvládl kromě běžných živých jazyků také latinu, řečtinu, hebrejštinu a arabštinu. Po jednom semestru na vídeňské teologické fakultě přešel na filozofickou fakultu a studoval sanskrt, sumerštinu, asyrštinu, aramejštinu a etiopštinu. Uvádí se, že během studia se naučil deset orientálních jazyků. Do centra jeho zájmu se brzy dostalo klínové písmo. V roce 1901 obdržel doktorát a získal stipendium na Berlínské univerzitě. Jeho němečtí kolegové mu prý žertem říkali Friedrich Schrecklich. Studoval také v Londýně.

Na práci v terénu si musel počkat do roku 1904, kdy spolu s průkopníkem biblické archeologie profesorem Ernstem Sellinem odjel do Turecka, Sýrie, Palestiny a Egypta, aby se věnoval překládání klínopisných tabulek a nápisů. Konal daleké cesty na koni a studoval staré texty. Po návratu působil ve Vídni, roku 1905 se již na vídeňské universitě habilitoval jako docent pro semitské jazyky se zvláštním zřetelem ke klínopisnému studiu.  Roku 1914 byl Hrozný přizván do týmu orientalistů, kteří měli editovat maloasijské klínopisné tabulky. Hrozný dostal stipendium na expedici do Istanbulu, kam odjel i s manželkou a kde studoval klínové texty z lokality Boğazkale, která leží v Çorumské provincii asi 145 km severovýchodně od Ankary na místě hlavního města chetitské říše Chattušaš. Již v roce 1906 tam německá vědecká expedice vedená berlínským asyrologem profesorem Hugo Winklerem objevila velký královský archív. Hliněné tabulky byly popsány tehdy již známým akkadským klínovým písmem, ale v neznámé řeči. Bedřich Hrozný, který byl na počátku první světové války povolán z Turecka domů do armády, naštěstí zásluhou jiného skvělého orientalisty Aloise Musila sloužil jako písař ve vídeňském štábu a měl tedy na bádání relativní klid, již v roce 1915 publikoval rozluštění tohoto dosud neznámého jazyka, který identifikoval s národem Chetitů známým i z Bible. Vzpomínáte na nešťastného Uriáše Chetejského, generála krále Davida z 11. kapitoly Druhé knihy Samuelovy?

V roce 1917 Hrozný publikoval první gramatiku chetitštiny se stručným slovníkem “Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachtum” a dokázal její příbuznost s ostatními indoevropskými jazyky, a tedy nepřímo i s češtinou. Tímto světovým úspěchem si ve Francii vysloužil přezdívku Český Champollion. Jeho metoda luštění neznámého jazyka byla geniální, především jako první z badatelů, kteří tento jazyk luštili, nevycházel ze semitského základu, ale z nám neznámého důvodu šťastně vsadil na základ indoevropský, poté vycházel z gramatiky známých indoevropských jazyků a ze společných základů některých důležitých slov. Do dějin orientalistiky již vstoupila věta, jejíž analýzou dospěl Hrozný k řešení záhady. V klínopise přečetl toto znění: “nu NINDA-an éccátteni wátarma ekútteni”. Protože věděl, že slovo NINDA znamená v sumerštině (neindoevropský jazyk!) chléb, logicky dovodil i příslušné sloveso jísti: éccátteni. Slovo wátarma si spojil s indoevropským water - voda, které doplnil rovněž slovesem ekútteni, takže již dokázal vykonstruovat správný překlad: “A nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít”.(1)

Název Chetité je ovšem již hodně dávným omylem. Lid, jehož jazyk rozluštil Bedřich Hrozný, se sám nazýval Neša a svůj jazyk nešili. Někdy jsou uváděni jako Nesité, nebo Nešité. V staroegyptském archivu v El Amarně nalézáme spisy ze 14. století př.n.l., v nichž je lid žijící na území centrální Anatolie nazýván Chatti, podle původních obyvatel. Když totiž místo Chetitů zaujali lidé Neša, přijali z velké části jejich kulturu stejně jako kulturu například Churritů a pro egyptské obchodníky a diplomaty zůstali prostě Chetity, nebojácnými bojovníky, kteří byli v Egyptě dobře známí a respektovaní.

Po založení Československa od 1. ledna 1919 byl tehdy již světově proslulý Bedřich Hrozný jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na univerzitě v Praze. Vzápětí byl na Filosofické fakultě otevřen Seminář pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu a profesor Hrozný se stal jeho ředitelem. V roce 1924 získal mimo jiných sponzorů i od prezidenta Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše finance na první československou archeologickou expedici do Šech Sa´adu, archeologické lokality jižně od Damašku asi 40 km východně od jezera Kineret v oblasti Chauránu. V severní Sýrii na Tell Erfád35 km severně od Aleppa vykopal zbytky řeckých staveb, terakotové sošky a keramické střepy. O rok později při další expedici do Malé Asie na pahorku Kültepe objevil dlouho hledané asyrské administrativní centrum a obchodní archiv s tisíci hliněných klínopisných tabulek se smlouvami a dopisy asyrských obchodníků z 2. tisíciletí př.n.l. Pahorek Kültepe dnes proslulý tzv. kappadockými tabulkami je pozůstatkem chetitského města Kaneš.

Roku 1926 až 1927 byl profesor Hrozný děkanem Filosofické fakulty Karlovy university v Praze. V roce 1929 založil Orientální archiv, věnoval se přednášení a dalšímu bádání. V osobním životě prokázal statečnost, odmítl emigrovat před nacisty v roce 1939, v téže době byl zvolen rektorem Karlovy univerzity. “Bedřich Hrozný z titulu své funkce rektora Univerzity Karlovy v Praze zachránil dne 17. listopadu 1939, kdy byly zavřeny české vysoké školy, život několika již zatčeným studentům, když ve chvíli, kdy začali němečtí vojáci obsazovat Univerzitu Karlovu a zatýkat studenty, postavil se před vchodem profesor Hrozný spolu s děkanem právnické fakulty doktorem Wenigem proti vojákům a přikázal jim, aby přivedli velitele. Vojáci k překvapení okolostojících poslechli a veliteli, který posléze přišel, sdělil profesor Hrozný, že jsou na akademické půdě a nikdo tam dle platných zákonů bez svolení rektora nesmí vstoupit, a to ani policie a ani armáda. Načež vojáci začali budovu opouštět. Této chvíle využili studenti, kteří byli již zatčeni a umístěni na korbu nákladního vozu, k útěku, čímž si zachránili životy.
Jedním z těchto studentů, jež byl mezi zatčenými a který vše prožil, byl i Miroslav Slach. Napsal knihu o Bedřichu Hrozném s názvem Můj starý dobrý Orient – Expres. V této knize na straně 169 uvádí následující: “Jako velký dík, i když opožděný dík za tuto záchranu jsem napsal příběh o životě a díle profesora Bedřicha Hrozného “Můj starý dobrý Orient – Expres “. Přál bych si, aby dojel na správnou kolej.””(ZDROJ) Profesor Hrozný byl uznávanou vědeckou kapacitou a okupační správa měla zájem na jeho získání, nacisté mu nabízeli místo na ministerstvu školství, on však odmítl.

V roce 1944 měl profesor Hrozný záchvat mrtvice a již se nemohl věnovat vědecké činnosti. V roce 1947 obdržel Státní cenu a měsíc před smrtí 12. listopadu 1952 byl jmenován členem tehdy nově založené Československé akademie věd. Zemřel 12. prosince 1952 a je pohřben v Lysé nad labem. Tam také můžeme více poznat jeho osobnost a objevy v Muzeu Bedřicha Hrozného.

Profesor Bedřich Hrozný je vědec, jehož význam dalece přesáhl hranice vlasti a neměli bychom na něj zapomínat. Jsem velmi ráda, že se osobnosti profesora Hrozného soustavně a zaujatě věnuje můj bývalý student a vzácný kolega Mgr. René Kopecký.

René Kopecký: Prof. Dr. Bedřich Hrozný – velký vědec z malé země

Lví rhyton z Kültepe
-
Literatura:

Bryce, Trevor. The Kingdom of the Hittites. Oxford University Press. Oxford 1998
Součková, J. Hrozný Bedřich - český asyriolog, rozluštitel chetitštiny a zakladatel chetitologie. In: Kolmaš, J. – Krupa, V. – Opatrný, J. (eds.). KDO BYL KDO. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Libri, Praha 1999
Vavroušek, P. Pán chetitských tabulek. Univerzita Karlova, Praha 2009

Poznámka:

“Dne 24. listopadu 1915 seznámil docent Bedřich Hrozný Předoasijskou společnost v Berlíně se svou „Předběžnou zprávou o rozluštění chettitského problému“, která byla uveřejněna o měsíc později ve Sdělení německé orientální společnosti “Die Lösung des hethitischen Problems”, tj. Rozluštění chettitského problému v Mitteil d. Deutschen Orient – Besselsch, číslo 56. Tiskem byla jeho práce přijata s velkým uznáním a byla označena “mezníkem v dějinách indoevropské filologie a archeologie”. Uvedenou přednášku zopakoval dne 16. prosince 1915 ve vídeňské archeologické společnosti Eranos Vindobonensis.

Tato práce i přes skutečnost, že byla válka, vzbudila velkou pozornost, a to nejen v zemích čtyřspolku, ale i v zemích čtyřdohody.

Luboš Matouš ve své knize Stopami zašlých kultur uvádí, jaká věta byla východiskem při luštění chettitštiny: “Nu NINDA-an ezateni vadar-ma ekuteni”. Z této věty znal pouze sumersko-babylónský ideogram NINDA, který znamená “chléb”. O koncovce –an věděl na základě jiných míst, že označuje akuzativ. Ve větě, v níž jde o chléb – uvažoval správně Hrozný – se bude patrně vyskytovat i výraz pro slovo jísti a ten se může skrývati jen ve slově “ezateni”. Na základě dalších podkladů byla uvedená věta přeložena jako “chléb budete jísti vodu budete píti”. S tímto textem se můžete setkat také na památníku na náměstí Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem, kde je vytesán do kamene.

Bedřich Hrozný měl zpočátku při luštění chettitštiny nejdříve za to, stejně jako ostatní učenci, že chettitština je semitský jazyk. Hrozný později ale zjistil, podle koncovek slov a pak i podle časování sloves a skloňování zájmen, že chettitština patří do rodiny indoevropských jazyků, konkrétně do západoindoevropské skupiny, avšak nese i shodné prvky se skupinou východoindoevropskou, konkrétně se slovanštinou, dále pak s arijštinou a arménštinou.
Poukázal na podobnost zájmen v chettitštině a latině. Jako příklad uvedl zájmeno kdo, které v chettitštině znamená “kuiš” a v latině “quis”, dále pak zájmeno kdokoli, které má význam v chettitštině “kuiš kuiš” a v latině “quisquis”, popřípadě i zájmeno někdo, jež v chettitštině uvádí jako “kuiški” a latina “quisque”. Upřesnil také původ chettitštiny, a to v tom směru, že poukázal na skutečnosti, které tento jazyk řadí pravděpodobně nejblíže k italokeltským jazykům, jako k latině anebo i tocharštině s tím, že jako příklad předložil slovo “kittari”, jež znamená je položen, umístěn, plurál “kijantari”, které je podobné řeckému “keitai” se stejným významem.

Výsledky Bedřicha Hrozného byly nejdříve brány s velkými pochybnostmi a s nedůvěrou, protože chettitština byla původně považována za kavkazský jazyk, popřípadě jazyk příbuzný s gruzínštinou.

V roce 1922 se v Jeně uskutečnil sjezd německých filologů, v jehož rámci byl jeden den věnován chettitské otázce (tzv. Hethitertag). Na závěr se účastníci sjezdu, mezi které patřili především orientalisté a indogermanisté, shodli na tom, že chettitština je řečí indoevropskou. Tento den se stal také mezníkem, od kterého byla chettitština považována za rozluštěnou.” (ZDROJ)
-------------------------------