Pokaždé, když se některý svět stává vyspělým a průmyslovým a bohatým a přesyceným, zešednou náhle barvy všech stromů a v řekách se voda promění v neživý proud, na vrcholky všech hor vystoupí horolezci a do všech pralesů se zatnou sekery dřevorubců, přestávají děti věřit pohádkám a dospělí se posmívají mýtům.
Na všechny nemoci jsou už možná známé léky, ale lidé jsou stále smutnější, protože téměř každý pokrm ztratil chuť a nejsou už žádné neprobádané krajiny, kde by žili jen lvi, a všechny cesty vedou do známých míst a ta místa se vzájemně od sebe příliš neliší. Slova ztratila kouzlo a dobrodružství je na prodej.
Po planině pokryté odpadky a dýmem bloudí osamělé dítě, před radnicí klímá na lavičce bezdomovec, dva bezcílní kočovníci megapole. Ve věznicích se ze snů probouzejí trestanci a uprchlíci z krajin hladomoru obracejí své oči k obloze. A v luxusním bytě v Curychu osamělá stará žena otáčí kohoutkem plynu, zatímco dole na břehu jezera mlátí opilý mladík ukrajinskou prostitutku. Svět je menší a rozumnější než kdykoli dříve a jako mnoho jiných světů předtím i on onemocněl marností. Protože už nejsou žádné věci, za které stojí za to vsednout na Rosinantu a vyjet na velkou rytířskou výpravu, protože raketoplán obletí Zemi za pár hodin a nikdo už nechce přijmout sázku na cestu za osmdesát dní. Protože není třeba hledat Říši Kněze Jana ani El Dorado. Protože utrpení lidských bytostí už vlastně nikoho nezajímá, leda by bylo příjemným vzrušením ve večerních zprávách.
Když se toto přihodí některému z mnoha světů, stává se, že z některého z mnoha jeho měsíců zazní tichounké volání Měsíčňanů. A k bloudícímu dítěti, k otrhanému a promrzlému bezdomovci, do cely odsouzených, mezi stany uprchlíků, nebo na břeh Limmatu dosedá v podivném tichu koráb s rozostřenými obrysy, do něhož jsou zapřažení jednorožci a pegasové a jejich opratě drží Vozataj proměnlivé podoby. Chvilku je podobný Johannu Keplerovi, který z Prahy vzlétl k Luně na křídlech fantazie, chvíli je podobný Julesi Vernovi nebo Cyranovi z Bergeracu a možná také proroku Elijáši Tišbejskému. Vozataj smeká svůj cylindr, či snad širák s peřím, mírně se uklání na pozdrav a podává ruku svým pasažérům. Jeho bílá hedvábná šála se vlní v modré mlze, ale do obličeje mu vidět není.
A stává se, že v některém z mnoha unavených světů se vždy najde deset či dvacet smutných duší, které ještě nezapomněly pohlížet k Luně a rozpoznávají povědomý nebeský koráb. Nasedají beze strachu do sametových křesel, smějí se a vesele se rozhovoří jako společnost na výletním parníku na Vltavě. Vozataj vztahuje ruku a ukazuje cíl pouti, vzdálenou stříbřitou Lunu na jednom z mnoha nebí těch unavených světů.
Na Luně je vybraná společnost, samí vznešení Měsíčňané, všichni ti, kdo kdysi opustili Zemi a zabydleli se ve svých zámcích obraznosti, ušlechtilosti a krásy. Zvolili dobrovolný exil, ale občas se jim zastýskne a pozvou si Pozemšťany, aby jim vyprávěli o dávné vlasti. A zatímco nad obzor vychází velký kotouč domovské planety a bílé ubrusy povlávají ve vesmírném větru, Cyrano de Bergerag zhasíná svíce a připíjí návštěvníkům. Ze stříbrných fontán tryská šampaňské, na bílém porcelánu se skví vybrané pokrmy. Baron Prášil zve k valčíku smutnou paní z Curychu a král David hraje Na krásném modrém Dunaji. Tanečníci víří po zrcadlové ploše lunárního moře, která jsou, jak známo ze zamrzlé rtuti. Osamělé dítě se tulí k mohutné hrudi Madam Blawatské a ona tichounce zpívá dávnou ukolébavku. Překrásná Roxana ovazuje omrzliny bezdomovci a krájí francouzský sýr vězňům a uprchlíkům. Jules Verne přehazuje svůj kabát přes hubená ramínka ukrajinské dívky a podává jí talířek s horkými bílými jahodami politými zmrzlinou. Všechny smutné duše zapomínají na smutek a tančí v hvězdném prachu, z něhož jsme všichni před miliardami let povstali. A vyprávějí Měsíčňanům o Zemi, o jejích zelených lesích a modrých řekách, jako by už zapomněly, že hvozdy padají pod motorovými pilami a v řekách teče jenom kal. A bezdomovec uchváceně popisuje své pozemské město o tisíci věžích a tisíci orlojích, na nichž nikdy neumlkají zvony.
A pak kdosi pohlédne na černá nebesa, kde září jako akvamarín domovská planeta, Údolí slz, unavená Země. A další a další oči se zvedají k nebesům a s podivným soucitem a nepochopitelnou nostalgií pohlížejí k zářící oběžnici. A když už všichni hosté tančit přestávají a doznívají poslední tóny Davidovy harfy, pokývne Baron Prášil a před návštěvníky přistane měsíční loď. Chce-li někdo zůstat na Luně, bude jistě vítán, ale ve většině známých světů návštěvníci omámeně nasedají do sametových křesel a se slzami v očích vyhlížejí k Zemi právě zapadající za rozeklaný měsíční obzor. Na poslední chvíli se však každý z pasažérů ohlédne a zamává rukou veselé měsíční společnosti. Na strmém okraji jednoho z kráterů se uklání nesmrtelný kavalír a pštrosím peřím svého širáku zametá měsíční prach. Vozataj trhne opratěmi a šestispřeží se zdvihá z povrchu Luny. Tito lidé už zůstanou spolu. Budou žít na Zemi, ale budou již navždy Měsíčňany.
Cesta na Lunu, o co jde?
Cesta na Lunu - Stříbrná
Cesta na Lunu - Vánoční
Obrazy Věra Tydlitátová:
(olej na plátně)
