IX. Pokusy o krádež dějin - 17. listopad a hanba komunistů

Rudolf Fuksa byl takzvaný agent – chodec. Mluvčí KSČM Monika Hoření nyní veřejně schvaluje jeho popravu z roku 1952. Její výrok je typický dárek komunistů k výročí 17. listopadu a názorně ukazuje, jak jisti si svým postavením komunisté devatenáct let po pádu bolševické moci jsou.

Vedou se spory, zda by měla být komunistická strana zakázána. Komunisté se ovšem těmto snahám a návrhům vesele smějí, vědí, že pokud nebyli zakázáni hned po revoluci, nyní se to již sotva komu podaří. V minulých letech se alespoň snažili vystupovat jako bodří strejci, kterým neleží na srdci nic jiného než zájmy chudých lidí. Politické procesy, věznění v komunistických lágrech a brutální popravy nazývaly "přehmaty" a snažili se budit dojem, že dnes by něco takového nepřipustili.  

Slova paní Hoření odhalují syrovou realitu současné komunistiké strany a usvědčují její představitele ze lži. Komunisté falšovali dějiny vždy, nyní to opět dělají zcela otevřeně. Je to zdánlivě neuvěřitelné, ale mají své velmi racionální důvody, proč si to mohou dovolit. V národě, kde je všeobecně nechuť k jakékoli regulaci politické anarchie (viz odpor ke zrušení extrémistických stran Dělnické a Národní strany), je prakticky nemožné prosadit zákaz komunistické strany nebo šíření její ideologie, zvláště neudělalo-li se to včas, dokud nestouplo sebevědomí bolševiků (po několika letech by už mohlo být stejně pozdě v případě zákazu fašistických a nacistických stran).

Také na nevědomost mladé generace a všeobecnou neznalost historie se mohou komunisté spoléhat. Humanitní vědy jsou zde pokládány za cosi okrajového, trpěného, za jakýsi nepřiměřený luxus. Někteří politici i voliči by je snad nejraději vůbec nenechávali učit. Technokraté dávají přednost zcela jinému vzdělání, technické obory se jeví jako pragmatičtější pro svůj krátkodobý efekt. Ostatně technicky zdatný pracovník bude vždy vítanou levnou pracovní silou pro zahraniční firmy. Lidem humanitně vzdělaným se špatně vládne pomocí demagogie a populismu.  

Je ironií, že se právě ve dnech kolem 17. listopadu dostávají komunisté znovu k reálné moci. Uměli si počkat, vše načasovali do známé periody dvaceti let, kdy se vyměňují "revoluční generace" a kdy jim vyrostla nová skvadra frustrovaných, lhostejných nebo zmanipulovaných lidí. Módní vlny evropského i amerického levicového intelektualismu jim nahrávají. A přiznejme si to, technologii moci ovládají dobře, stačí se podívat na jejich stránky - zatímco se demokratické strany perou o moc a řeší pseudoproblémy, komunisté mají cit pro prezentování opravdových problémů voličů, jsou zkrátka přesvědčiví. A jsou trpěliví. Pokus o revizi dějin není jen nějakým nepatřičným úletem, je to sonda, jak daleko lze zajít, co společnost spolkne. Za rok zde bude ono kritické dvacáté výročí, v našich zemích obvyklá doba, kdy se mění režimy. Komunisté sebevědomě usednou do vlády, nebo si to alespoň plánují.   

A jak to tedy dopadlo s Rudolfem Fuksou? Popravu teprve dvaadvacetiletého člena protikomunistického odboje omlouvá paní Hoření slovy: "V dobové realitě, kdy agenti-chodci přicházeli do republiky také s pověřením vraždit a ničit společenský majetek, vypadala situace jinak..." Někteří obyvatelé Chrastavy, obce, v níž Rudolf Fuksa se svojí rodinou žil, mu odmítli v obci umístit pamětní desku. Vrací se rétorika padesátých let a normalizace. Komunisté opět přepisují dějiny. Naštěstí jsou zde i lidé, kteří vidí věci jinak. Před týdnem, 11. listopadu, bylo Rudolfu Fuksovi uděleno Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky, jde o vyznamenání, kterým jsou oceňovány osobnosti za hrdinství v boji proti nacismu, za obranu demokracie a obnovu Československé republiky.

Související článek:

Martina Machová: Pobouření nad KSČM: Omlouvá totalitní vraždu z 50. let