Jákob

Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení... (Žalm 49,8)

Pro přítele básníka Františka Kostlána

Úzkost nám vrata otevírá

až k prameni, jež ticho svírá,

až k řece plné zapomnění,

kde hlavu kladeš na kamení,

prázdnota, smutek, rezignace,

a tichý hněv namísto pláče,

zápasy svádíš bez skončení

a hledáš slova k nevyřčení. 

Vidím, jak sám a rozhněvaný

samotu hledáš a osud planý,

abys s ním svedl zápas v noci

jak Jákob sám a bez pomoci

na břehu říčky v místě brodu,

tak sbíráš síly za pochodu

a odmítáš i slova zdáli

jak by tě všichni svazovali. 

Bratříčku ztracený při brodu u Jáboku,

usnuli andělé a spí už mnoho roků,

ve vrbách dřímají a v olších při potoku.

Jen jeden bdí a chvátá po tvém boku

tak jako démon hlad, jako skřet osamění

tak jako ďábel sám, nebo Bůh, který není,

až k místu zápasu ve víru vodní pěny

bratříčku ztracený, bratříčku nalezený.