V diskusích občas slýchávám variace na jakýsi zásadní rozpor mezi Bohem Starého zákona a Bohem Nového zákona. Anebo, chcete-li, mezi zákonem a milostí, krutými pravidly a láskou.
Mezi přemýšlivými laiky je to dost rozšířený dualismus, kterým se pokoušejí učinit Bibli stravitelnější. V posledních měsících pak tyto argumenty zaznívají při srovnávání Bible s Koránem. „Ano, v Bibli jsou také kruté pasáže, ale to je ve Starém zákoně, my však máme Nový zákon. Starý zákon a Korán jsou násilné knihy a pro nás neplatí.“
Vzhledem k tomu, že v aktuálně vznícené debatě o islámu patří tyto argumenty k těm vážnějším a jsou předkládány lidmi přemýšlivými, stojí za bližší prozkoumání. Máme zde jednak pokusy o pochopení Koránu, ale v základu té otázky je hlubší otázka dualismu v židovském a křesťanském myšlení, ale i trocha historického bádání. Doufám, že několik skromných poznámek, které nyní přičiním, prospěje nejen v debatě o islámu, ale snad i v debatě o monoteismu vůbec. Ostatně teologové, religionisté a historikové tyto věci dobře znají, nejde o nic nového.
Hospodin je jeden
Především je třeba zdůraznit základní vyznání všech tří zmíněných náboženství, totiž, že Hospodin je jeden, jediný a jedinečný. Není jiný Bůh křesťanů (hodný) a jiný Bůh židovské Bible (krutý) a jiný Bůh muslimů (Alláh). Všichni vyznáváme stejného Boha.
Nejstarší knihy Starého zákona, jimiž byly patrně spisy dnes nazývané Deuteronomium, v Bibli pak Kniha zákona, jsou doloženy z doby reformátorského krále Jošiáše ze 7. století před Kr. Je vcelku jisté, že v ústní podobě existovaly izraelské a židovské základy biblického materiálu o několik staletí déle a některé příběhy lze doložit dokonce až o tisíce let do minulosti. Nicméně důležité pro Izrael bylo to, co bylo sepsáno, co tedy tvoří základ Tóry, Proroků a Spisů. Starověcí teologové z vážných důvodů mnohý mytologický materiál do Bible nezařadili. Je vcelku lhostejné, přičteme-li tu opatrnost jejich genialitě, ideologickým zájmům, či Hospodinově inspiraci, starozákonní kánon se uzavíral postupně zhruba od návratu Židů z babylónského zajetí až po konec 1. století křesťanské éry a nyní je uzavřený.
Přestože redaktoři mnoho tradic opustili, naopak mnohé velmi pietně zachovali a vložili do základů náboženského dědictví. A mezi nimi i prastaré právní normy kočovných pastevců, stepních bojovníků a zemědělců. Ty zákony byly vhodné pro malé komunity, v nichž se všichni nejen osobně znali, ale byli tak či onak pokrevně spřízněni, na vzájemné solidaritě a na přísné kázni záviselo přežití v drsných přírodních podmínkách a pod tlakem nepřátelských kmenů. Každá vzpoura jednotlivce bytostně ohrožovala celou komunitu, společnost stála na pevných rodinných vztazích a na absolutní věrnosti klanu a společnému kultu. V takové společnosti nebylo možné soudit jinak než přísně a krutě každý krok k rozkladu a každou zradu. Proto to kamenování a upalování a jiné drakonické tresty. Je pravděpodobné, že nakonec bylo takových rozsudků vyneseno velice málo, protože každý věděl, co by ho za zločin čekalo. Není vyloučeno, že většina těchto zákonů zůstala proklamacemi a možná ani nebyly v praxi uplatněny. A pokud výjimečně ano, zachovaly se o nich záznamy, to jsou právě ty texty, které v nás budí odpor. Sami Židé si byli vědomi problematičnosti těchto pravidel, která byla sice zapsána v nejsvatějších knihách, ale pro „moderní“ život v městech a v konsolidovaných státech se již příliš nehodila. Jistě, vždy žili fundamentalisté, kteří trvali na doslovném uplatňování každého výroku v Písmu, ale většinové mínění bylo, že je třeba text interpretovat. Interpretace je vše! Asi od konce 6. století, kdy podle tradice vykonávalo zákonodárnou moc tzv. Velké shromáždění (Kneset hagdola), učenci tvrdili, že kromě psané Tóry byla na Sinaji zjevena též ústní Tóra, tedy právní a náboženská interpretace biblických zásad. Byly vynášeny soudní výroky založené na aktualizovaném výkladu, tato praxe zvaná halacha pak formovala judaismus až k sepsání Mišny a Gemary a platí podnes.
Fundamentalismus
Není tedy pravda, že by současní Židé uznávali Tóru a její drakonické soudy v nezměněné a fundamentalistické krutosti na rozdíl od křesťanů. Ve skutečnosti se v době vznikajícího křesťanství židovské etické a právní vědomí nelišilo od křesťanského, ony disputace známé z Talmudu i z Nového zákona jsou spíše tehdy velmi oblíbenými teologickými diskusemi, které sloužily k tříbení názoru a byly převážně teoretické. Většina židovských myslitelů by odmítla například kamenování, či jakýkoliv drakonický trest. V základním textu židovského práva, halachy, jímž je Babylónský talmud, máme zaznamenánu zajímavou právní rozpravu morálních a náboženských autorit: Sanhedrin měl jurisdikci na území Země i mimo ně. Sanhedrin, který vynesl rozsudek smrti jednou za sedm let, je zván vražedným tribunálem. Rabi Eliezer bar Azaria řekl: „Jednou za sedmdesát let.“ Rabi Tarfon a Rabi Akiva (řekli): „Když jsme byli my členy sanhedrinu, nikdo nebyl odsouzen k smrti.“ Rabban Simeon ben Gamliel odpověděl: „ A oni se mnohokrát chvěli nad krveprolitím v Izraeli.“ (Bavli, Makot 7a)
Bez iluzí však můžeme předpokládat, že i v židovské zbožné komunitě byla řada fundamentalistů, pro něž poprava rouhače byla náboženskou povinností. Bylo tomu ale jinak v dějinách křesťanství? Na jedné straně zde máme imperativ bezpodmínečné lásky k bližnímu, na druhé straně strašlivé pronásledování jinověrců a kacířů. Mučení a náboženské války. Ani Nový zákon bez kvalifikovaného výkladu není zcela bezpečným čtením. I zde nacházíme podivně kruté a anachronické pasáže. Mezi ty méně známé patří příběh o manželích Ananiášovi a Safiře ze Skutků apoštolských. Manželé prodali pole, část peněz si ponechali a část přinesli apoštolům. Protože zapřeli odloženou sumu, byli oba potrestáni smrtí. Když Petr Ananiáše pokáral za lež, ten padl k zemi, zanedlouho stejně náhle zemřela i jeho žena. (Skutky 5, 1-11)
Ať již si myslíme o hamižnosti, zpronevěře či neupřímnosti cokoliv, smrt za takový prohřešek se jeví stejně krutá jako starozákonní kamenování za nedodržení šabatu či za smilstvo. Pravda, Petr ty nešťastné manžele nepotrestal osobně, ale jak se jejich trest srovnává s představou o laskavém novozákonním Bohu? Proč nedal těmto zbloudilým křesťanům druhou šanci?
Skutečnost je zkrátka taková, že nejsou dva Bohové a Starý zákon není inspirovaný jiným duchem než Nový zákon. Ambivalence mezi láskou, spravedlností, poznáním a tajemstvím patří k běžnému životu i k víře. Vlastě je paradoxem, že v Koránu je těch krutých míst méně než v Bibli, snad proto, že je tam méně epiky a vůbec je to text kratší. Fundamentalisté budou vždy chtít kamenovat nebo upalovat, ve jménu doslovného čtení svatých textů zapomenou na soucit. Moudří lidé si i z těch nejkrutějších výroků vezmou ponaučení a nebudou přivádět na svět utrpení, v pokoře před Jedinou autoritou v Nebesích budou hledat pravdu, spravedlnost a lásku k celému stvoření. Ano, to dělají židovští učenci, křesťané i muslimové, těch vražedných fanatiků je opravdu jen menšina.
----
Psáno pro Chritnet
-------------------------------------------
