Kadiš za Jiřího Ortena

Dnes, prvního září si připomínáme předčasné úmrtí jednoho z největších českých básníků, Jiřího Ortena. Již bylo řečeno mnoho. Na Ortena zde vzpomínal básník František Kostlán i já v den jeho narozenin, jistě si jej připomínaly i tisíce čtenářů, kterým jsou jeho verše radostí i útěchou. Věřím, že je tento básník stále s námi. Ráda bych uzavřela tyto vzpomínky a pokorný hold několika svými verši.

I. 

Na temném pozadí obrazu zapomnění

trhaly lekníny dívky a vázaly je.

Vzpomínka ztracená na to, co tu už není,

ty květy zhynulé letní déšť nezalije.

II. 

Vypluly lodičky na řeku, nad hlubinu

jak bílé, útlé lístky vrbové,

v těch loďkách dívky se stulíky v klínu

veslují k tobě, vlhký hřbitove.

III. 

Na starém obraze, kde nebe mizí v stínu,

žhnou nocí města, stoupá mastný dým,

odhodil kosu Smrt, pozdvihl širočinu,

vzal lidskou podobu, prošel se nábřežím.

IV. 

V obraze tak známém, že už ho nevidíme,

v obraze zčernalém, kde hnije nedění,

jezdec Smrt probudil, oživil to, co dříme

a tančil netanec na chladném dláždění.

V. 

Zpíval jsi tomu, který v noci běsů

přichází tiše nikým neviděn,

v tu dobu před ránem, kdy v ustrnulém děsu

zalita potem probouzí se zem.

VI. 

On taví duše jako zvonovinu

a srdce pálí jako olovo.

padají kapky rozteklého cínu

a Zvonař čeká na zvuk, na slovo.

VII. 

Příchozí, neznámý, básníkem přivítaný,

již vztáhni ruku svou a veď jej do svých bran,

on jediný, on otevřel ti brány

a byl ti přítelem, když jsi sem nebyl zván.

/31. srpna 2008/

Další články věnované Jiřímu Ortenovi:

František Kostlán: Mluvčí bolesti

Věra Tydlitátová: Kde končí svět. Kde začíná se. Za Jiřím Ortenem