Spi, Havlíčku, v svém hrobečku…
Navíc uplakaná vzpomínka nejspíš není tím pravým ořechovým, co by si pan redakor Havlíček chtěl odtamtud shora, kde nyní nejspíš pobývá, poslechnout. Karel Havlíček Borovský po dlouhé a těžké nemoci zemřel v Praze 29. července 1856.
Prakticky už od dětství jsem měla Havlíčka ráda, i když jsem samozřejmě nerozuměla všem jeho satirickým narážkám a politickému kontextu jeho básní. Prostě mne zaujala vtipná a melodická forma, jíž podával legendární, pohádkové a dobrodružné příběhy. Ano, Tyrolské elegie mne zaujaly především pro ten popis zběsilé jízdy alpským průsmykem. Bylo to trochu jako příběhy o indiánech a bavilo mne, jak si žándári „mazali špiritusem záda a nosy arnikou“ potom, co se vysypali z kočáru do příkopu. Na rozdíl od Erbena, nad jehož děsivými a krutě smutnými baladami jsem jako dítě měla noční můry, Havlíček mě uměl rozesmát.
O tom, že jsem byla nadšena obhroublou mluvou Perunovou, že jsem se bavila oslíma ušima irského krále, že jsem byla fascinována mnohými epigramy, které samy lezly do hlavy, není sporu. Však také to bývaly vzácné chvíle, kdy se mohlo ve škole přímo v hodině a nahlas při energické recitaci Křtu svatého Vladimíra zcela peztrestně použít slova jako „seru“ a „hovno“. Paní učitelka jen potěšeně kývala hlavou a tvářila se vesele, také kamarádi takové přiblížení klasické literatury přijímali s neskrývaným nadšením. A časem jsem začala vnímat i ty konkrétní dobové i nadčasové narážky na hloupost politiků, umělců, církevníků, povrchních vlastenců a všelijakých prospěchářů, nabobů a pokrytců. A ještě později jsem četla Havlíčkovy prózy a žasla jsem nad jeho kritickým duchem a jasným rozumem, s nímž elegantně a suverénně předešel svoji dobu a snad i dobu naši, jak se bohužel nyní stále častěji ukazuje.
On pan redaktor byl člověk moderní, na české poměry nezvykle otevřený a vzdělaný. Povrchnímu vlastenčení se smál, šovinismus odmítal. Po osobní zkušenosti z Ruska se vysmám naivním slovanofilům a milovníkům cara. Rád hleděl na západ, zajímal se o poměry v Anglii i v Irsku, irskému lidu otevřeně fandil v jeho národním obrození, ale obdivoval i britskou noblesu a důraz na občanská práva. Svého černého buldoka pojmenoval Džok a píše, že je to Angličan tuze zvyklý na habeas corpus. Děj Krále Lávry Havlíček situoval do irského pohoří Wicklow, kde v údolí Glendalough při soutoku křišťálových říček „stojí dutá vrba třetí lidský věk“. Ano, pane redaktore, vypadá to tam v tom horském údolí Glendalough tuze pěkně, skoro jako u Vás na Vysočině. Měl jste se tam zajet podívat, líbilo by se Vám tam. Ale dneska to už nejspíš víte.
Dnes vytáhnu z knihovny očtené Tyrolské elegie a přestože je to v podstatě smutný příběh, zase se vesele pobavím měsíčkem na nebíčku i panem redaktorem kočírujícím splašené koně. Však jsem tím průsmykem později několikrát sama jela a při pohledu na noční Kufstein jsem si tu divokou jízdu připomínala. Havlíček byl mnohokrát popisován jako národní mučedník, různí pisálkové se dojímali nad jeho osudem, aniž by se poučili jeho myšlenkami. Dnes zanechme nacionální kýč stranou, více než 150 let po Havlíčkově odchodu více než kdy jindy potřebujeme jeho kritickou mysl a ducha, jeho odvahu, schopnost nazvat problémy pravými jmény a používat přitom báječně bohatý a vynalézavý jazyk, který není vulgární, ani když někdy užije najaké to „hovno“, jazyk tak jiný, než jsou běžná novinářská klišé a prázdné fráze elektronického věku. Ale hlavně potřebujeme Havlíčkův racionalismus, nadhled a humor.
-----
Psáno pro První zprávy
------------------------------------
Věra Tydlitátová
Válečná zranění
Na dohled od našich klidných domovů vybuchují rakety, umírají nevinní. Jsme svědky nepředstavitelných zvěrstev. Znala jsem pár lidí, kteří prošli válkou.
Věra Tydlitátová
Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi
Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.
Věra Tydlitátová
Zklamaly elity národa?
Narazila jsem na zajímavou otázku, zda selhává elita národa, když se nechce postavit zlu ve společnosti. Že nechce jít do politiky...
Věra Tydlitátová
Putlere, blíží se březnové ídy
Když člověk trochu zná dějiny a myslím, že na vojenských akademiích se důležité bitvy také studují, vidí zajímavé příklady, ze kterých se asi Putler a jeho generálové zjevně nepoučili:
Věra Tydlitátová
Po volbách
Uvědomuji si, že vítězství demokratů ve volbách je dost vratké, ti voliči Ano, SPD a ani ti s tzv. propadlými hlasy nikam nezmizeli, naopak se mohou nebezpečně radikalizovat a sjednotit.
Věra Tydlitátová
Tolkien v pohledu religionisty
Když kolega Pavel Hošek avízoval vydání své studie o Tolkienově spiritualitě, dalo se očekávat, že v naší zemi půjde o počin nanejvýš pozoruhodný a na poli religionistiky příjemně osvěžující.
Věra Tydlitátová
Erika Bezdíčková nás opustila
Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Věra Tydlitátová
Disidenti ve vatě a v brokátu
Dlouho jsem se snažila pochopit myšlení a motivy paní Lipovské. Poslechla jsem si její rozhovor, přečetla pár interview...
Věra Tydlitátová
Bojkoty Izraele jako pokrytecká nemoc západních intelektuálů
Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky Hnutí Bojkot, stažení investic a sankce, zkratkou BDS nebo Hnutí BDS, ...
Věra Tydlitátová
Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař?
Přemýšleli jste někdy nad názvem firmy Gilead Sciences pracující na léku Remdesivir, který nedávno přispěl k uzdravení Roberta Markoviče těžce zasaženého Covidem-19?
Věra Tydlitátová
Podbrdská spisovatelka Jana Poncarová
Mladá autorka Jana Poncarová vydala svoji rozsáhlou rodinnou ságu již před dvěma lety, nicméně do obecnějšího povědomí se kniha Podbrdské ženy dostává postupně.
Věra Tydlitátová
Úsvit módního intelektualismu
Před pár dny nás opustil skvělý rebel evropské filosofie Ladislav Hejdánek. Vzpomínáme na něj my, které učil v bytové univerzitě i na fakultě filosofické a kteří ho známe.
Věra Tydlitátová
Krize víří špinavé bahno
Pandemie čínské chřipky přináší mnoho nových zkušeností. Možná jen funguje jako čočka, která zvýraznila již stávající kvality mnoha statečných lidí, projevy solidarity, ale také temné obludnosti.
Věra Tydlitátová
Křeček a právo sodomské
Ve středu 19. února složil Stanislav Křeček slib veřejného ochránce práv do rukou xenofobního extrémisty Tomia Okamury, který je známý svým štítivým poměrem k pravdě a je z vůle českých mafiánů místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Věra Tydlitátová
Kdo parazituje na Lidicích?
V těchto dnech čteme o podivném angažmá novopečeného ministra kultury v Památníku Lidice. Lubomír Zaorálek vyzval k rezignaci ředitelku Mgr. Martinu Lehmannovou.
Věra Tydlitátová
První dáma české literatury
Dnes si připomínáme dvě stě let od narození Boženy Němcové. Kdo by neznal její pohádky, nebo Babičku? Veřejnoprávní média přinášejí řadu výborných dokumentů a adaptací jejích děl.
Věra Tydlitátová
O luskounech a jiných čínských masakrech
Když mi bylo dvanáct let, jeli jsme se školou na zájezd do Zoo ve Dvoře Králové na tehdy relativně nové safari.
Věra Tydlitátová
Hej, Slované...
Nic proti Slovanům, Germánům, Keltům atd., ale tohle všechno je haraburdí romatismu počátku 19. století.
Věra Tydlitátová
Belšasarova hostina na pražském Hradě
Prorok Daniel je postava, která ukazuje, jaký poměr má mít člověk ke zpupné moci. Píše se o něm, že se odmítl poklonit mocným. Bylo to dávno, pradávno, ale co se změnilo?
Věra Tydlitátová
Národní smrádek
Můj dědeček Karel byl italský legionář. Narodil se roku 1895 za císaře pána. On i jeho bratři měli ještě jména po členech císařského domu, protože, co naplat, císař František Josef byl mezi lidem dosti oblíben.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |