Cesta do Damašku 18 – Hostina na hoře

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Náš pobyt i tento cestopis míří k závěru. Mohla bych psát další a další díly o lidech, zvláště o báječných lidech v Zabadani, o domech, památkách, přírodě… Ale žádnou zemi nelze popsat, je lépe ji navštívit, a proto se do Sýrie raději podívejte sami. Není to nic obtížného, je si musíte opatřit vízum a nepoužívat pas, pokud v něm máte razítka z Izraele. Je možné mít legálně pasy dva a pak si brát vždy ten správný a hlavně je nezaměnit.

Poznámka: Toto platilo v roce 2010 před vypuknutím bojů. Ale doufám, že to bude brzy zase tak.

Poslední den jsme si s archeologem Karlem vzali taxíka a hned ráno se nechali vyvézt na horu Kasiun. To je ta hora, kde podle tradice Kain zabil Ábela, vídali jsme ji na obzoru každý den z kuchyňského okna našeho damašského bytu. Její oblý a naprosto holý vrchol mne lákal, ostře kontrastoval s rušným a věčně žijícím městem. Hora Kasiun je opravdu zvláštní, trčí z husté zástavby jako syrová divočina, přičemž hranice mezi městem a obnaženou skálou je ostrá jako drát. Město úporně šplhá do svahu, ale žádný z domů se nevydal na osamělý průzkum, přední fronta zástavby stojí spořádaně jako řecká falanga. Příroda odolává.

Zpočátku je svah porostlý stromy, borovicemi, cypřiši, cedry, olivami a akáciemi, postupně ale stromů ubývá a z vegetace zbývá jen trní a vyschlá tráva. Silnice se stáčí po vrstevnici a tam taxikář končí, trochu se handrkujeme o cenu, která je na Damašek dost vysoká. Celá paráda hory, místo, kam se jezdí na výlety a pikniky, spočívá v tom, že se dá jít kus po silnici zaříznuté do svahu. Vlevo se tyčí strmé skály posprejované různými nápisy, které ač jsou v arabštině, podle mezinárodních symbolů bezpochyby znamenají ekvivalent českého Jeníček miluje Mařenku a Byli jste tady.

Vpravo je vedle cesty jakási přírodní terasa široká asi tři metry, pak spadá strmý svah stovky metrů dolů až k prvním domům města. Přírodní terasa je tu a tam pokrytá rozbitými dlaždicemi nebo kamennými deskami, betonovými panely a cihlami, které svědčí o tom, že zde bývaly jakési domy nebo kavárny, z nichž zbývá tu a tam zídka, hořkosladce vonící oleandr, barevná lazura na dlažbě. O kus dál stojí funkční čajovna s nádhernou vyhlídkou, zeje prázdnotou a majitel zdálky vybíhá, aby nás pozval. Sotva jsme přijeli, proto se omlouváme a jdeme raději dál, po pár metrech vidíme jiného zoufalce, který si na obrubníku rozložil pouliční obchod s limonádami, kořením, žvýkačkami, bateriemi a jinými lákadly. Ani se nenamáhá nabízet, je to vtělená rezignace a odevzdanost osudu. Nikde nikdo, horko, rozpálený asfalt, jenom úžasné výhledy. Hora je zlatistě světlá, město pod námi je téměř černé. Vidíme jako na mapě všechna místa, kudy jsme chodili, uličky, tržiště, parky, zahrady, mešity a hřbitovy.

Silnice mírně stoupá, musíme jít po ní, chodník zde není, je třeba dávat pozor, občas okolo projede vojenské auto. Je to trochu únavné, protože se krajina nemění a navzdory příznivější nadmořské výšce je horko, ale rozptyluje nás pohled na město, uvadající neznámé rostliny, hbitě prchající agamy, zajímavé kameny, střepy starobylé keramiky („Nic zajímavého, to je jen z pátého století,“ říká Karel). Došli jsme až do jakéhosi sedla hory, nad pusté wádí, pomalu zavážené odpadky. Naštěstí je hora tak ohromná, že jednotlivá auta svrhující městský odpad do údolí zatím ani nejsou vidět a odpadky zakrývají jen zlomeček krajiny. Co bude za pár let, lépe nedomýšlet. Na druhou stranu se zde asi počítá s nějakými turisty a výletníky, protože po silniční promenádě občas projde uklízeč, sbírá igelitové tašky, pet lahve a pestré papírky v trávě. Vojenských aut přibývá, raději se obracíme k návratu, nechceme se dostat do nepříjemné situace zahrnující podezření ze špionáže a výslech. Po několika dnech pobytu v Sýrii už vnímáme všeprostupující obavy z armády.

Na zpáteční cestě míjíme skupinu borovic vysazených u silnice a pod nimi stojí pán v oranžové vestě, jeden z uklízečů, a horlivě na nás mává, abychom přišli blíž. Kývneme na sebe a pomalu jdeme k metaři. Ani já, ani Karel neumíme arabsky, ale není těžké poznat, že nás zve na oběd. Pod borovicemi stojí jeho tři kolegové, jeden stejně starý jako náš hostitel a dva kluci. Usedáme společně na zem pod stromy. Jeden chlapec vytáhl odkudsi plotýnku, ve skutečnosti jen jakousi plechovou krabici s třemi nožkami, namísto čtvrté podložil vařič kamenem a v tom zčernalém grilu podpálil smolnaté větvičky. Za chvilku se nad ohněm hřála očazená čajová konvička. Předák vybalil chleby a sáček s dalším jídlem, jeden chleba položil na zem a jeho okraje podložil kameny, takže vznikla mělká mísa. Do středu placky vyklopil plechovku tuňáka a jeden z chlapců nakrájel rajčata, papriky a okurku. Kouzlo lidí na Předním východě spočívá v pozoruhodné empatii, která překlene i jazykovou bariéru. Brzy jsme se představili, předák se jmenoval Marwan, jeho partner Farid, kluci se jmenovali Džafar a Amer. Všichni pracují v Damašku jako metaři, ano jsou místní, kromě Džafara, který je původně z Lakatie. Když jsme řekli, že jsme učitelé, pánové se mírně uklonili a gesty dali najevo úctu. Jedli jsem rukama, rybu nabírali do útržků placky a zakusovali zeleninou. Kluci stydlivě uhýbali očima, ale nenápadně zvědavě po nás pokukovali, bylo vidět, že jsme pro ně zážitek.

Metaři měli jenom čtyři skleničky, nabídli tedy čaj nejprve nám a kluci měli počkat, až se napijeme. Brzy jsme začali mluvit česky, ukázalo se, že tón hlasu pomáhá porozumět a je lépe mluvit než mlčet, i když jsme byli mlčenliví a ostýchaví všichni. Za chvíli nad námi stanul mládenec oblečený v nezaměnitelné oranžové vestě, opíral se o tyč v postoji královského kopiníka z asyrského reliéfu. Na konci tyče však nebyl listovitý hrot, ale zprohýbaná vidlička. Tenhle nástroj slouží ke strhávání igelitů z větví. Chlapec si vyměnil pár slov s předákem a odešel opět čistit borovice. Pak předák ostře napomenul Amera, že nechal oheň bez dozoru, pícka byla pečlivě uhašena vodou z láhve. Bylo vidět, že předák má vše pevně v ruce, ale nevládl jako despota. Po obědě si na jeho rameno položil Džafar hlavu a zavřel oči. Farid si něco zapisoval do diáře, Amer vytáhl láhev a nechal ji kolovat. Všichni jsme pili zteplalou vodu z jedné petky, zbytek Amer vylil na popel, pak pečlivě posbíral prázdnou konzervu, láhev, čajinky, igelity a papíry, dokonce i větší uhlíky a vše schoval do igelitové tašky. A seděli jsme chvíli mlčky pod borovicí s výhledem na město.

Siesta trvala zdánlivě nekonečnou dobu, chlapec odpočíval s hlavou na předákově rameni, druzí dva shlíželi nad město. Dívali jsme se na rozpálené skály, dýchali pryskyřičnou vůni stromů a naslouchali volání muezínů z Damašku. Čas se zastavil, jako by ho naplnila přítomnost Věčného, Neviditelého a Nepoznatelného, okolo královské hodovní tabule v poušti jsme seděli my zástupci tří monoteistických náboženství kousek od místa, kde Kain zabil Ábela a mlčeli jsme.

Z té hostiny nemáme žádné fotografie, měli jsem silný pocit, že je naprosté tabu vytáhnout kameru a narušit tajemství, které nás obklopilo. Rozloučili jsme se, poděkovali a odcházeli mezi borovicemi. Metaři nám zdálky mávali, dokud jsme nezašli za skálu. Neměli jsme co říkat, byli jsme svědky zázraku a nenacházeli jsme slova.

Foto autorka:

1. Agama (Foto Karel Nováček)

2. Trosky domů u silnice

3. Dlažba již neexistující terasy

4. Oleandr u silnice

5. Opuštěná čajovna

6. Věčný optimista

7. Pouštní vegetace

8. Damašek jako z letadla

9. Pod těmito borovicemi jsme obědvali

10. Dva světy

11. Wádí

-----------------