caj-o-pate

Byl to zvláštní den, jeden z těch posledních dní, kdy jsme s kolegou archeologem chodili po starém Damašku a v nostalgické náladě obcházeli již známá místa, fotili a prohlíželi domy, uličky, obchůdky a vyvěšené koberce. V jedné uličce nás zaujala sbírka starých telefonních sluchátek navěšených na drátech nad hlavami, svérázný vývěsní štít opraváře telefonů – ale kdopak má dneska ještě klasický telefon?

caj-o-pate-1

A jak jsme si tak prohlíželi ten obrázek z Macha a Šebestové, najednou nás oslovil takový človíček, ať prý k němu zajdeme na čaj. Bylo to neobvyklé i na zdejší poměry, ale proč ne? Už jsme byli tak nějak zvyklí, že Damašek je pohádkové město. Pán prý bydlí kousek odsud a hned nás uvedl přes dvůr do velmi starého damašského domu, spíš paláce, prošli jsme chladnou a temnou chodbou a vyšli v átriu. Pán byl nadšený, že odchytil hosty, ale bylo znát, že moc hostů nemívá, na dlaždičky v átriu položil omšelé staré matrace a dvorně nás na ně usadil. Zmizel v domě a my jsme prohlíželi tu zvláštní ušlechtilou architekturu. Dům postavený z bazaltu působil tmavě a chladně, měl velmi vysoká starobylá okna a na první pohled bylo jasné, že pamatoval lepší časy.

caj-o-pate-2

Za chvíli pán přinesl čaj. Představil se nám, ale jeho jméno si nepamatuji, už když ho vyslovil, znělo mi cize a jeho výslovnost byla nesnadná. Také jsme se představili a řekli jsme, že jsme teachers. Pán totiž mluvil anglicky, docela dobře, i když časy užíval semitsky spíš než anglicky, ale po všech těch rozhovorech ruce nohy to byla přímo univerzitní disputace. Ptali jsme se, čím pan domácí je, co dělá. Odpověděl a naznačil gesty, že je žehlič a že také provází turisty. Hrdě řekl, že vystudoval jakýsi institut anglického jazyka. V domě prý žije se svojí sestrou, naznačil, že manželka s dětmi od něj odešli, pochopili jsme, že natrvalo. Jeho dům patří k těm starým damašským mnoho set let starým palácům, má šestnáct pokojů a v nich žije malý pán a jeho stárnoucí také osamělá sestra. Tu jsme neviděli. Ale pán se pochlubil mohutným kmenem vinné révy, která v patře na střeše rozložila své větve do visuté zahrady a hrozny jsou tam prý dobré. Skoro to vypadalo, jako by pán nabízel ten dům k prodeji. Ale smutek v jeho očích pramenil z osamělosti a z pocitu beznaděje, byl nadšený, že u něj v jeho krásném, i když špinavém átriu sedí skuteční hosté.

caj-o-pate-3

Když zjistil, že jsme z Čech, projevil radost, nějaké Čechy znal a ukázalo se, že pán sbírá různé relikvie. Zašel do domu a přinesl dva předměty: sáček od nějakých českých bonbónů a pohlednici se zasněženým Karlovým mostem a Hradčanami. Obojí postavil na okenní parapet jako na výstavu. A pak vzal pohlednici a ptal se, jak je veliký ten dům na nábřeží, byl to nějaký malostranský palác. Karel řekl, že velmi veliký. Kolik prý má pokojů? Prý hodně. „Já mám šestnáct pokojů.“ Pochlubil se pán a bylo vidět, že svůj dům srovnává s tím palácem. A pak se zeptal, jestli u nás máme sníh po celý rok. „Kdepak, jenom v zimě a dokonce jenom někdy.“ „Tak to je jako u nás,“ rozzářil se pán. A ukázal na sochu nějakého svatého na Karlově mostě, „Kdo je to?“ Karel asi nechtěl komplikovat výklad, proto řekl, že to je socha nějakého krále. „Vy máte krále?“ zajímal se hned majitel nemovitosti. „Ne, my máme prezidenta,“ řekli jsme mu poněkud zaskočeni. „My máme také prezidenta,“ pravil pán hrdě. „A kde bydlí váš pan prezident?“ Ukázali jsme mu na pohlednici Hradčany. To se pánovi líbilo a zeptal se, kolik tam je pokojů.

caj-o-pate-4

Když jsme odcházeli, honem si vzpomněl, že nám něco ukáže. Ve výklenku za vázami s uvadlými květy si postavili hnízdo ptáčci. Podívali jsme se na vajíčka a dali najevo nadšení, pán se široce usmíval jako svatý František. Při odchodu jsem z chodby nahlédla do jedné velké a kdysi přepychové síně. Podlaha byla pokrytá odpadky, spadanou omítkou a sběratelskými artefakty. Pán nás vyprovodil přes dvory na ulici a my jsme pak jeho doprovodili až před mešitu, kam se šel pomodlit. Byla jsem tak nějak dojatá. Podobných podivínů znám i od nás několik, ale ta tichá smířenost s osudem, vědomí zmaru starodávného dědictví, laskavost vůči všem lidem i zvířatům a nevyslovený smutek našeho hostitele byly pro mne něčím novým.

—-
Foto autorka
1. Bazaltový palác
2. Křeslo pro pána domu
3. Náš hostitel
4. Česká “výstavka”
5. Pýcha hospodáře: vinná réva na patro

————————————