II. Pokusy o krádež dějin - 2. Popírání šoa v ideologii islámu

Po založení Státu Izrael se konflikt zákonitě vyostřil. Zatímco státotvorné ambice Židů došly svého naplnění, Palestinci své státnosti nedosáhli a ani se neztotožnili s některým ze sousedních arabských států, ale pokládali své naděje za zrazené. V Sovětském svazu dočasně získali nového spojence, který sice sledoval své vlastní zájmy na Předním východě, obratným manévrováním však často uměl vzbudit na arabské straně důvěru. Právě z oblasti sovětské propagandy zřejmě přišel nový impuls pro arabský antijudaismus, totiž názor, že sionisté záměrně spolupracovali s německými nacisty, aby mohli po válce zdůvodnit a na světovém společenství vymoci založení židovského státu.

              Na přetřes znovu přišly Protokoly siónských mudrců, sovětští poradci tvrdili, že Židé jsou odpovědní za obě světové války a že založili svůj stát jako imperialistickou základnu pro budoucí ovládnutí světa. Teze sovětských poradců padly na úrodnou půdu: Tyto názory se ještě v roce 1988 objevily v Chartě Hamásu[1] a radikální Palestinci je dosud uznávají, a to i v době, kdy Hamás zvítězil ve volbách a stal se vládním hnutím na Palestinském území[2]. Zatímco hnutí Fatah je založeno na sekulárním palestinském nacionalismu a OOP usiluje zejména o politické cíle, Hamás si staví za cíl vymazání Státu Izrael z mapy a na jeho území ustavení theokratického islámského státu založeného na právu šarí’a.  Zdá se, že víceméně spontánní politický antijudaismus, byť přiživovaný sovětskou propagandou, po pádu sovětské moci a po mírových rozhovorech jako by ztrácel dech. Ale dnes se na scéně objevuje nová forma antijudaismu živená nejen nacionalistickými, ale také náboženskými emocemi, radikalizovaným islamismem. Přesvědčivé vítězství Hamásu ve volbách 26. ledna 2006 ukazuje, že náboženství hraje v předovýchodní politice, ale i v antijudaismu stále významnější roli.

             Islámský militantní fundamentalismus, který nezakrývá totalitaristické ambice, chápe již samotný judaismus jako překonané náboženství, jehož vyznavači mohou být v nejlepším případě zbloudilí nebo šílení, neboť jde o náboženství ďábelské a nemorální. Přirozeným vývojem náboženského uvědomění by měla být konverze od překonaných náboženství k dokonalému islámu. Judaismus i křesťanství je sice možné tolerovat, je však nutné je držet pod kontrolou. Například v Saudské Arábii je každé jiné náboženství než islám omezováno a nesmí být praktikováno veřejně. Konverze od islámu není možná, o svobodě vyznání se nedá hovořit.  Tím spíše je třeba potírat politické projevy židovského spiknutí, jakými je sionismus a politika Státu Izrael. Židům nejsou vydávána víza ke vstupu do země, a priori je na všechny Židy pohlíženo jako na potenciální nepřátele a záškodníky. Zde se muslimští propagátoři nekriticky odvolávají na Protokoly siónských mudrců, tento spisek je v mnoha islámských zemích vydáván stejně jako Hitlerův Mein Kampf zcela legálně. Bývalý saúdskoarabský král Fahd občas rozdával návštěvníkům kopie obou spisků. Přestože na Západě jsou o pravosti Protokolů přesvědčeni pouze primitivové a skalní neonacisté, v islámských zemích je spisek pokládán za historický doklad sionistických ambicí: „Naše právo spočívá na síle. Slovo „právo“ je abstraktní pojem a není ničím podloženo. Toto slovo neznamená nic jiného než: dej mi, co chci, abych měl důkaz, že jsem silnější než ty.[3] Myšlenky obsažené v Protokolech a v podobných spisech jsou začleňovány již do školních učebnic a stávají se legitimní součástí vzdělávání islámské mládeže. Tisk a distribuce těchto učebnic jsou mnohdy financovány z podpory evropských humanitárních organizací, které se málokdy starají o skutečný obsah vzdělávacích programů, nebo, což je snad ještě horší, antijudaistické výroky systematicky přehlížejí  s odvoláním na spravedlivé důvody či kulturní autonomii.

            Holocaust je pak v tomto radikalizovaném a značně totalitním prostředí představován jako typický mýtus odpovídající scénáři „židovského spiknutí“, jak je odhalily Protokoly siónských mudrců. Přesně vzato, nikoliv všichni muslimové pokládají holocaust za mýtus, mnozí jeho historicitu uznávají a odsuzují jeho hrůzy s tou výhradou, že by neměl být ze strany sionistů „zneužíván“ proti zájmům arabského lidu.[4]  Nicméně masivní propaganda v posledních letech a týdnech pracuje na rozšíření a posílení popíračských argumentů a mnohdy je vynáší ze soukromé sféry názoru na výsluní státní ideologie. Saúdskoarabská média sponzorovaná vládou, státní úředníci a rovněž náboženští vůdci často obviňují Židy z pokusů ovládnout svět zcela v duchu konspiračních teorií. Dílem sionistů je údajně útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001 nebo americký vpád do Iráku. Židovstvo se podle propagandy pokouší ovlivňovat už malé děti prostřednictvím pohádek: kulturní poradce íránského ministerstva školství, profesor Hasan Bolchárí, jde v odhalování židovského spiknutí tak daleko, že dokonce obviňuje kreslený seriál Tom a Jerry ze skryté rehabilitace myši - židovstva.[5]  Holocaust je rovněž pouhým nástrojem židovské lži. Polemika se seriózními evropskými historiky je nejen obhajobou vlastního obrazu světa, v němž vše ohrožuje a ničí židovské spiknutí, ale je také polemikou zástupnou za polemiku s démonizovanou a nenáviděnou evropskou a americkou kulturou, s globalizací. Evropští popírači šoa jsou pak pro islamistické ideology jakýmisi mučedníky za pravdu, jsou legitimními kritiky evropské zkaženosti a mravního relativismu.

Vládci islámských zemí si stále častěji uvědomují možnosti, které státními médii řízený antijudaismus skýtá pro posilování jejich mocenské pozice. Islámský antijudaismus stejně tak jako tradiční evropský antisemitismus, tím že vytváří obraz společného démonického nepřítele,  slouží jako dobrý ventil pro odvedení pocitu frustrace z neutěšené sociální situace a z pocitu bezvýchodnosti. Neartikulovaný a spontánní lidový protižidovský postoj založený na neznalosti, nedůvěře, strachu a zcela iracionální antipatii je v totalitních režimech zdůvodňován, prohlubován a šířen jakožto užitečná součást státní ideologie. Popírání holocaustu a jeho začlenění do teorie spiknutí je jen dalším stupněm tohoto státního antijudaismu, na jehož propagaci má totalitní vláda nemalý zájem. „Ustavení totalitního režimu předpokládá, že teror musí být nejprve prezentován jako nástroj k uplatňování určité ideologie; a stabilizovat teror je možné teprve tehdy, získá-li tato ideologie přízeň mnoha, ne-li dokonce většiny.“[6]

Muhammad Mahdí Akef, vůdce radikálního muslimského bratrstva v Egyptě, kritizoval západní politiky a myslitele, že odmítají každého, kdo se neztotožňuje se sionisty a jejich mýtem o holocaustu. Televizní stanice v Egyptě a některých dalších islámských zemích nedávno vysílaly saúdskoarabský třicetidílný seriál nazvaný Rytíř bez koně. Publicisté ze Západu a z Izraele proti tomuto seriálu opakovaně protestovali. Zápletka seriálu je totiž založena na tom, že Protokoly siónských mudrců jsou autentickým židovským dokumentem. V příběhu se Židé snaží podrobit si Egypt, ale proti nim se postaví hrdina seriálu, Egypťan Háfiz Nagíb. Obhájci seriálu argumentují: „Nezáleží na tom, jestli jsou Protokoly podvržené,“ píše se např. v úvodníku vládního deníku Al-Achbár, „cožpak v praxi sionismus, a to zejména v naší generaci, netouží po tom, ovládnout celý svět penězi, vraždami, sexem a dalšími zavrženíhodnými způsoby?“[7]  Není proto divu, že zcela v duchu Protokolů připisuje státní antisionistická ideologie Židům takové vlastnosti jako je touha ovládat druhé, bezmezná nenávistnost, neřestnost, lakota a intrikářství. Historická fakta o holocaustu jsou tedy logicky vykládána jako komplex lživých informací, jejichž cílem je manipulovat veřejné mínění za účelem posílení moci, ovládnutí médií a finančních toků, vydírání světových vlád a teritoriální expanze, jejímž cílem má být nastolení židovské moci na celém světě, zejména ovšem na islámském území.

Obrázek je převzatý z neonacistického českého webu.

(Pokračování příště)

[1] Arabsky „Nadšení“ nebo akronym pro Harakat al-muqáwama al-islámíja: „Hnutí islámského odporu“.

[2] Charta Hamásu, viz: Čejka, M., 2005, s. 180-182

[3] Tazbir, J., 1996, Protokoly sionských mudrců: paragraf 1,12.

[4] Viz např. http://www.islamdenouncesantisemitism.com/

[5] Viz: MEMRI TV Monitor Project: http://www.memritv.org/Transcript.asp?P1=1049

[6] Arendtová, H., 1996, s. 55.

[7] Viz: www.holocaust.cz (10.2.2003)